Zpověď vděčnosti
TŘI DNI aneb ZPOVĚĎ VDĚČNOSTI
„Vyvyšovati tě budu, Hospodine, nebo jsi vyvýšil mne. Aniž jsi obradoval nepřátel mých nade mnou. Hospodine Bože můj, k tobě jsem volal, a uzdravil jsi mne. Hospodine, vyvedl jsi z pekla duši mou, obživil jsi mne, abych s jinými nesestoupil do hrobu. Žalmy zpívejte Hospodinu svatí jeho, a oslavujte památku svatosti jeho. Nebo na kratičko trvá v hněvě svém, všecken pak život v dobré líbeznosti své; z večera potrvá pláč, ale z jitra navrátí se prozpěvování. I jáť jsem řekl, když se mi šťastně vedlo: Nepohnu se na věky. Nebo ty, Hospodine, pole dobře líbezné vůle své silou upevnil jsi horu mou, ale jakž jsi skryl tvář svou, byl jsem přestrašen. I volal jsem k tobě, Hospodine, Pánu pokorně jsem se modlil, řka: Jaký bude užitek z mé krve, jestliže sestoupím do jámy? Zdaliž tě prach bude oslavovati? Zdaliž zvěstovati pravdu tvou? Vyslyš Hospodine, a smiluj se nade mnou, Hospodine, budiž můj spomocník. I obrátil jsi mi pláč můj v plesání, odvázal jsi pytel můj, a přepásal jsi mne veselím. Protož tobě žalmy zpívati bude jazyk můj, a nebude mlčeti. Hospodine Bože můj, na věky tě oslavovati budu.“ (Žalm 30,2-13)
-
Hospodin, Bůh a Pán vstupuje do života člověka
Chceme vyprávět o tom; proč Bůh vstupuje do života člověka a proč to dělá?
Ano chceme. Proto jsem toto zamyšlení nazval Zpovědí.
Byl 21. květen 1970 – Bůh vstupuje do života člověka a dává mu to znát. Vstupuje do jeho života jako svrchovaný Pán. Nesmlouvavě, tvrdě a jistě. Jako Ten, kdo ví, co dělá. Jako chirurg, který ví, co je zasaženo a který zná: Přesné místo – přesný čas – a přesný řez. To je můj případ. Na tom operačním stole ležím já. To je také místo, kdy jsem dostoupil vrcholu, které se také stalo místem mého rozhodnutí. Skutečnost byla taková: Buď budeš žít anebo nebudeš. Buď k domovu a k věčnému životu. Nebo k věčné jámě v jezeru ohně. Tady začíná Žalm 30. Žalm mého života. Žalm 30,1: „...POSVĚCENÍ DOMU DAVIDOVA...“ - POSVĚCOVÁNÍ CHRÁMU ČLOVĚKA.
„Zdaliž nevíte, že chrám Boží jste, a Duch Boží ve vás přebývá? Jestliže kdo chrámu Božího poskvrňuje, tohoť zatratí Bůh; nebo chrám Boží svatý jest, jenž jste vy.“ (1 Kor 3,16.17)
„Protož buď že jíte, neb pijete, a neb cožkoli činíte, všecko k slávě Boží čiňte.“ (1 Kor 10,31)
Posvěcení je celoživotní dílo. Vyjadřují to tyto tři biblické verše. Tento žalm je Žalmem mého života a vystihuje moji zkušenost. K tomu jsem uvedl den 21. května roku 1970. Nyní uvažuji takto... jak vyznávat svou víru: Jestliže tento 30. žalm je nadepsán: Posvěcování domu Davidova, je tedy posvěcení otázkou celého našeho života. To znamená od začátku naší cesty. Když Bůh, jak jsi řekl, jako svrchovaný Pán vstupuje do našeho života, pak s námi jde a s námi půjde až dokonce. Tady v tomto žalmu by měl být vystihnut celý život růstu v Boží milosti a ve víře. Zakoušení Boží milost i Boží moci v životě. Co o tom říci?
Nejen můj život, ale život každého z nás - jde o to, jak kdo dokáže žít vírou. A jak kdo svou zkušenost prožil. Ale přesvědčme se, zda máme Boží slovo a 13 biblických veršů, které žalmista zaznamenal, v našem srdci. Bůh ví, co dělá a co dopustil. Tehdy, od samého začátku, během našich dnů Duch svatý pracuje tak, jak my jsme ochotni nechat se Jím vést a s Ním spolupracovat. A to od samého začátku až dokonce.
Proto budeme do těch jednotlivých veršů vkládat svoji zkušenost, kdy a jak Duch svatý zasahuje do našeho života. Zkušenost víry a život víry může vznikat především ze společenství s Bohem. A to díky vedení Duchem svatým, jeho vyučování a vychovávání. Přečteme si to v Žalmu 32,8:
„Já tobě k srozumění posloužím, a vyučím tě cestě, po níž bys choditi měl; dámť radu, oči své na tě obrátě.“
Bůh je s námi na cestě a takto se k nám projevuje a takto nás ve své prozřetelnosti vede. Přivádí do míst, kde nás chce mít, a to nyní je zde. A povede dál, aby z nás učinil takové, jaké chce mít. Postaví a učiní mě tím, kým pro svého Pána mám být. Bůh si nikdy nedává tolik práce s neužitečnými kameny...
Není příliš teologické a náročné to, co jsem řekl?
Určitě ne! Teologie v tom není téměř vůbec žádná. Je zde popsán prostý obyčejný život věřícího a rukama pracujícího člověka. A vírou žijí všichni věřící, ať je to kdokoliv. Je to náročné, určitě. Protože Bůh nikdy nechce, abychom v Jeho díle dělali něco sami. Abychom na něčem pracovali sami od sebe. Proto my musíme věřit Bohu a nechat se vést Duchem svatým. Dát nebesům příležitost!
BŮH CHCE BÝT S ČLOVĚKEM
Budu číst od prvního verše 30. Žalmu:
„Žalm písně, při posvěcení domu Davidova.“ (Ž 30,1)
Bůh chce být s člověkem. Vždyť proto jej učinil. To je myšlenka, která prochází celou Biblí od prvního listu až do posledního listu Božího slova. Čteme o ní ve Starém Zákoně. Izraelští po přejití Rudého moře a od hory Sinaj, kde učinili s Bohem smlouvu, vychází do pouště a v 2. Moj 25,8 čteme: „I udělajíť mi svatyni, abych bydlil uprostřed nich.“
Hospodin Bůh touží být s člověkem, i když od něho člověk odešel. Dělá všechno proto, aby se k Němu mohl navrátit. Ale i starým Izraelitům říká, jak se to může stát.
„A dám vám srdce nové, a ducha nového dám do vnitřností vašich, a odejma srdce kamnné z těla vašeho, dám vám srdce masité.“ (Ez 36,26-29)
Srdce – život. Duch Boží – a duch člověka. Stala se výměna – je zde zcela nový člověk. Duchem svatým proměněný.
„...dám jim srdce jedno, a Ducha nového dám do vnitřností vašich, a odejmu srdce kamenné z těla jejich, a dám jim srdce masité.“ (Ez 11,19)
Hospodin zdůrazňuje, že je to Jeho dílo. Člověk na to nemá. Není schopen se sám změnit, i kdyby chtěl. To, co může, chce-li, musí se této Boží moci poddat. Ta byla zaslíbena starým Izraelitům. A ta se uskutečnila v Ježíši Kristu i pro nás.
„Ducha svého, pravím, dám do vnitřností vašich, a učiním, abyste v ustanoveních mých chodili, a soudů mých ostříhali a činili je.“ (Ez 36,27)
A Hospodin v této myšlence pokračuje. A zde nastupuje spolupráce Hospodina Boha. Milost se nám stala v Ježíši Kristu, aby se při nás a skrze nás projevila moc Ducha svatého. A to čteme zde: „I budete bydliti v zemi, kterouž jsem byl dal otcům vašim, a budete lidem mým, a já budu vaším Bohem.“ (Ez 36,28)
A tehdy Hospodin uskuteční své zaslíbení: „Nebo vysvobodím vás ze všelijakých poskvrn vašich...“ (Ez 36,29)
A nyní již čteme proč. Protože Jeho moc je veliká pro nás. Jak bylo Jeho vítězství úžasné. Vždyť zvítězil pro nás nad každým svodem, hříchem, nepravostí, abychom i my mohli být vítězi. A naplnila se tak Boží vůle, Ježíšovo přání i touha všech věrných Božích dětí.
Zmínili jsme se o Ježíši Kristu a Novém Zákoně. Jak nyní Bůh uskutečňuje ve svém lidu pravdu, že je uprostřed nich? Anebo, co je na tom nové?
Ježíš Kristus zasílá prostřednictvím apoštola Jana listy k jednotlivým sborům. Čteme ve Zj 1,12.13:
„I obrátil jsem se, abych viděl ten hlas, kterýž mluvil se mnou, a obrátiv se, uzřel jsem sedm svícnů zlatých, a uprostřed sedmi svícnů podobného Synu člověka, oblečeného v dlouhé roucho a přepásaného na prsech pasem zlatým.“ (Porovnejme s 2 Moj 25,8.)
Bůh je stále uprostřed svého lidu. Říká, že se svým lidem bude až do konce. Pán Ježíš nás ujišťuje o své přítomnosti u Mt 28,19.20: „Protož jdouce, učte všecky národy, křtíce je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého, učíce je zachovávati všecko, což jsem koli přikázal vám. A aj, já s vámi jsem po všecky dny, až do skonání světa. Amen.“
A co následuje, to už víme: „Potom viděl jsem nebe nové a zemi novou. Nebo první nebe a první země byla pominula, a moře již nebylo. A já Jan viděl jsem město svaté, Jeruzalém nový, sstupující od Boha s nebe, připravený jako nevěstu okrášlenou muži svému. I slyšel jsem hlas veliký s nebe, řkoucí: Aj, stánek Boží s lidmi, a bydlitiť bude s nimi, a oni budou lid jeho, a on Bůh s nimi bude, jsa jejich Bohem.“ (Zj 21,1-3)
Tak jsme si řekli, že Bůh je s námi. Jak se tedy může stát, že my budeme moci být s Ním v nebi? Kdo by tam nechtěl být? Co tedy pro to ve svém životě udělat?
„Vyvyšovati tě budu, Hospodine, nebo jsi vyvýšil mne, aniž jsi obradoval nepřátel mých nade mnou.“ (Ž 30,2)
Je to verš o zkušenosti. Nepřítelem každého z nás je satan a jeho andělé. Nemá-li člověk Boha, který je s ním, pak jej určitě trýzní satan a jeho stoupenci, kterými jsou padlí andělé. Vodí jej, kde ho chtějí mít. Ovládají takového člověka prostřednictvím jeho těla, a tím získají jeho mysl. Takový člověk se pak stane jejich otrokem. Lstivé, ale dokonalé dílo. Čteme, že žalmista Boha oslavuje. To znamená, že již byl vysvobozen.
„Hospodine Bože můj, k toběť jsem volal, a uzdravil jsi mne.“ (Ž 30,3)
Byl 21. květen roku 1970. Tohoto dne se odehrála moje první zkušenost setkání s Bohem. Úraz, těžký úraz. Třikrát zlomená pánev a vnitřní zranění. Jediná myšlenka v tu chvíli byla: „Jak se to mohlo stát?!“ Nemocnice a tříhodinová operace do 12 hodin v noci. A zbytek prokřičené noci: „Bože můj, Bože můj... Proč neumřu?!“ Celý pokoj (pět pacientů) - nikdo z nich nespal. Od okna se ozval jediný hlas, který jsem slyšel a uvědomil si: „Rádi bychom ti pomohli, kdybychom mohli.“ K ránu jsem na chvilenku usnul. Byl pátek a velká vizita. Do pokoje přichází lékaři. Jdou od jedné postele ke druhé. Naposledy ke mně. Pan primář Gütner stojí u mé postele a dívá se na mě. Dívá se na mě dlouho. A pak pronáší jedinou větu: „Jakoby mu nic nebylo.“
Přesně na den jsem po třech měsících pracoval jako dřív v zaměstnání i na stavbě šestibytovky. Kdo mi pomohl? Mohu říci jedině toto: „...a uzdravil jsi mne“.
„Hospodine, vyvedl jsi z pekla duši mou, obživil jsi mne, abych s jinými nesstoupil do hrobu.“ (Ž 30,4)
Bože můj... Proč jsi to udělal? V životě věřícího člověka má všechno smysl. U něho neexistují náhody. Bůh sleduje s člověkem svůj cíl. Přesně zasahuje. Ví, co dělá. A ví, co chce. Pavle, to bylo peklo, co jsi žil. A peklo je svět, kde jsi byl. Hospodin dobrý, Pán můj milý „...mne vyvedl...“
Bylo 31. října roku 1970. Byl jsem pozván do Brna na společné setkání Adventistů sedmého dne. Dal jsem si znamení. Tatínek s bratrem přijeli. Jeli jsme. Začátek byl ohlášen na 9 hodin. Byli jsme tam půl hodiny před začátkem – tolik lidí! Stál jsem, nebylo, kde si sednout... A říkám si: „To než začne, to bude aspoň půl jedenácté.“ Začali. Podíval jsem se na hodinky. Bylo přesně devět hodin. Mám rád přesnost. Ocenil jsem to. A druhý šok pro mě. Na pódium vystupuje asi 12 kazatelů. Byla jich celá řada. A poklekají. Pokora. Jeden z nich se modlí. Stál jsem a byl jsem přemožený. Za kazatelnu vystupuje kazatel. Jedno z děvčat mu podává květiny. Říká: „Miluji květiny.“ Jediná věta, kterou si z celé pobožnosti pamatuji. Bylo mi, jako bych byl v jiném, milém světě. Říká mi Radek: „Rádi bychom večer šli na setkání mládeže.“ A tak jsme šli. Zpívala se tam píseň „Radost mi vrátila Golgata... Našel mne Pán Ježíš...“
Píseň, která se tohoto dne stává skutečností mého života. Poznával jsem, co je Život a Pravda. Jeli jsme domů. Šel jsem spát. V tom čase jsem spal v holubárně. Ale sotva jsem ulehl, cítil jsem se strašně. Jakoby se ve mně o mně rvaly dvě neviditelné síly. Vyslovil jsem pouze jedinou větu: „Jestli toto potrvá ještě pět minut, tak zešílím.“ V tu ránu, v tu chvíli jsem usnul a spal až do rána. Bylo pondělí a jel jsem do práce na kole. Přijíždím k vesnici a vyslovuji, co je ve mně: „...Z těch starých ohořelých trosek, k nebi stoupal už jen dým. Starý člověk odchází, a nový člověk se rodí... Pán Ježíš ve mně zvítězil.
„Žalmy zpívejte Hospodinu svatí jeho, a oslavujte památku svatosti jeho.“ (Ž 30,5)
Třicet tři let – a člověk teprve nyní začíná skutečně žít! Konečně jsem poznal, že člověk není jenom tělo s touhou mít něco svého. Něco, co já chci pro sám pro sebe, pro svoji slávu a své jméno. V Bohu jsem našel sebe, vnitřního člověka. V Bohu jsem našel to, kdo jsem já, a co potřebuji, abych skutečně žil. Žít ke cti Boha. To je vlastní člověku. A Bůh, který mne miluje, dá mi všechno pro to, co pro život potřebuji. Uvědomil jsem si, že jsem z života předtím vůbec nic neměl!
„Nebo na kratičko trvá v hněvě svém, všecken pak život v dobré líbeznosti své; z večera potrvá pláč, ale z jitra navrátí se prozpěvování.“ (Ž 30,6)
Byl jsem hrozný člověk. Střídmý, střízlivý, zásadní, přesný, tvrdý k sobě, ale takový i ke všem lidem kolem mě. S nikým žádné slitování. Byl jsem vlastně hrozný člověk. „Nikdo mě nemiloval a nikým jsem nebyl milován.“ To byl můj život – to bylo tvrdé peklo. Právem se Bůh na mě rozhněval. Naštěstí jen kratičký byl Jeho hněv... Naštěstí brzy zazněla píseň: „...Radost mi vrátila Golgata... Našel mě Pán Ježíš...“
Dosud mě to udivuje! Jak mizerný jsem byl předtím člověk!
„I jáť jsem řekl, když mi se šťastně vedlo: Nepohnu se na věky.“ (Ž 30,7)
To jsem si myslel, když mi nic nebylo. Nikoho jsem nepotřeboval. Teď jsem a budu. Dost silný, zdravý a mladý. Člověk s pevnou vůlí všechno zmůže a na všechno stačí.
A kdybych těchto milých nebylo... Ta milá sestřička, která u mě celou noc seděla. Ti laskaví a milí lidé, kteří se o mě starali. Kdyby jich nebylo, kde bych byl a jak bych asi skončil... Už bych nebyl...
„Nebo ty, Hospodine, podle dobře líbezné vůle své silou upevnil jsi horu mou, ale jakž jsi skryl tvář svou přede mnou, byl jsem přestrašen.“ (Ž 30,8)
Život v boji. Hospodin se přiznává k člověku. A člověk nachází sílu, odvahu, jistotu, pevnou přesvědčenost v Bohu. Ale ten Zlý je hrozně lstivý a každý chybný krok je tragédie. Ale jsou ještě horší a lstivější satanovy úskoky...
Bylo 31. března roku 1972. Byl jsem vyučen. A bratr kazatel mi říká: „Jako bych vyučoval adventistu sedmého dne.“ Velice jsem se od první chvíle věnoval jak čtení Bible, tak spisům Ducha prorockého. A toho posledního března jsem byl v řece pokřtěn ponořením. Vystupuji z vody. A mládež na břehu zpívá: „Dnes všeho světa jsem se vzdal a novou cestou jdu...“
A já bytostně jsem poznal, že tato slova jsou pravdou mého života.
„I volal jsem k tobě, Hospodine, Pánu pokorně jsem se modlil, řka: Jaký bude užitek z mé krve, jestliže sstoupím do jámy? Zdaliž tě prach oslavovati bude? Zdaliž zvěstovati bude pravdu tvou?“ (Ž 30,8.9)
Bůh mě nechal žít. A já jsem se: Modlil – Pracoval – Četl – Hledal správnou cestu. A život vůbec nebyl jednoduchý. Být věřícím člověkem a adventistou sedmého dne; to vůbec není cesta slunnou alejí. Vždyť satan: „I rozhněval se drak na tu ženu, a šel bojovati s jinými z semene jejího, kteříž ostříhají přikázání Božích a mají svědectví Ježíše Krista.“
Ale přesto všechno je cesta s Bohem cestou přátelství s Ježíšem Kristem. I když je to namáhavá cesta vzhůru. Cesta neustálého růstu. Život ducha člověka v moci Ducha nebes. I když docházíme jistoty, vyrovnanosti, vnitřního klidu a vědomí Boží milosti. I když nacházíme a prožíváme působení Boží moci v závislosti na Tom, který všechno „nové“ v nás činí; víme, že bez Něho již nelze žít. Přesto v tomto životě dostáváme rány.
Mnohdy naší mysl satan trápí a svádí nás. Celý náš život se ocitá v tíži jeho pokušení. My sami si uvědomujeme, že „...život náš byl jak na niti a nad propastí. A že je to jen ruka Boží, která nás nad tou hrůzou drží.“ A děkujme Bohu, že nás udržel a neopustil. Protože my jsme se v takových hrozných chvílích nepustili Jeho. A přesto všechno – i když mnohdy byla cesta pozvolná, namáhavá, bolestná a pomalá, přesto všechno to byla cesta neustále vpřed a stále výš. Zárukou toho byly modlitby, Boží slovo, Duch prorocký, sobotní škola, společenství věřících, mých milých bratrů a sester. A ještě jedno je třeba: Dát Bohu svůj čas a plné právo nad svým životem. To by se mělo stát pravidlem našeho života, a to každého dne.
„Vyslyšiž, Hospodine, a smiluj se nade mnou, Hospodine, budiž můj spomocník.“ (Ž 30,11)
To je zázrak v životě člověka. Je to neuvěřitelné, ale je to pravda. Nemohl jsem tomu uvěřit, dokud jsem to neprožil. Můžeš tomu uvěřit, ale nemůžeš to také popřít. Protože jenom slepci nevidí, hluší neslyší a mrtví nežijí. Ale ty jsi živý, slyšíš a vidíš. Ten neuvěřitelně úžasný Bůh moci a milosti. On se nade mnou, nad tebou i nad všemi námi na této zemi slitoval.
„Dobrotivý Hospodin všechněm, a slitování jeho nade všecky skutky jeho.“ (Žalm 145,9)
Šel kolem nás a viděl nás v naší bídě. V té špíně, ve které žijeme. V hnoji tohoto světa, kde se nacházíme... Přesto šel na kříž, aby nás zachránil.
Proti Bohu, proti Jeho Pravdě, proti svědectví života ve slovech Boží Pravdy - proti tomu nezmůžeme nic. Můžeme učinit jen dvě rozhodnutí: Buď jít cestou lásky a pravdy anebo jít proti cestou kruté nenávisti. Jiná možnost není!
„I obrátil jsi mi pláč můj v plésání, odvázal jsi pytel můj, a přepásals mne veselím.“ (Ž 30,12)
Je pravda, že mnohým z nás zbydou jen oči pro pláč. Je to kruté, ale je to pravda. Boží slovo to říká, nemůžeme mluvit jinak. Smíme však vyznat: „Radost mi vrátila Golgata, Golgata, Golgata. Radost mi vrátila Golgata. Našel nás Pán Ježíš...“
Proč nás Ježíš našel? Protože On tolik toužil po tom, aby nás našel! A proč nás našel? Protože jsme vystoupili z vodního hrobu a bytostně uslyšeli to, v co jsme uvěřili, co jsme tam na břehu z úst mladých lidí slyšeli: „Dnes všeho světa jsem se vzdal a novou cestou jdu, a svůj kříž jsem na tu cestu vzal a lásku Kristou a lásku Kristovu. Ó přijmi mne, ó přijmi mne, Spasiteli můj...“
A tento dobrý a milý Pán Ježíš nás přijal. Žel, že ne všichni dovedou tato slova slyšet a těmito slovy žít...
Proč tomu tak je? Na to mi odpověz.
Protože ten laskavý Přítel a Pastýř jim nemohl: odvázat ten jejich pytel hříchů, kterým byli a jsou dosud přepásáni, aby je přepásal svým veselím... To je pak skutečné neštěstí.
„Protož tobě žalmy zpívati bude jazyk můj, a nebude mlčeti. Hospodine Bože můj, na věky tě oslavovati budu.“ (Ž 30,13)
Co je vděčnost? Vděčnost je nejněžnějším projevem lásky k našemu Dárci. A ta se projevuje pokorou a službou. To říká král David v tomto závěrečném posledním verši. Dává na to důraz: „nebude mlčeti“. To říkají všichni ti, kteří viděli, slyšeli a prožili zázrak, kterého se téměř směli dotýkat...
„Neboť my nemůžeme nemluviti toho, co jsme vidli a slyšeli.“ (Sk 4,20)
Setkání s Bohem - to je trvalá skutečnost. To není nic vymyšleného ani hraného. To je život tak jistý a tak skutečný, jako že jsem tu já vedle tebe a jako že jsi tu ty vedle mě.
Mám dvě přání: Přál bych si být nejposlednějším člověkem, ale zachovat si víru v Ježíše. A přál bych si být největším služebníkem mých bratrů a sester.
SLOVA NA ZÁVĚR
Uvedu dva citáty z prvního vidění, které od Boha dostala sestra Ellen Harmonová: „Dále mi řekl: 'Musíš jít opět zpět na zem a vyprávět jiným, co jsem ti zjevil.' Potom mě anděl něžně nesl dolů zpět na tento temný svět. Někdy si myslím, že zde nemohu déle zůstat, protože všechny věci na této zemi mají takový ponurý vzhled. Cítím se zde velice osamocena, neboť jsem viděla lepší zemi. Ó, kéž bych měla křídla jako holubice, abych odletěla a vešla do odpočinutí.“ (EW 18-20)
Prožili jsme už podobnou zkušenost, o které zde čteme? Věříme tomu? Je možné, abychom měli stejnou nebo podobnou zkušenost jako ona, když se znovu ocitla zde na zemi? A jestliže ano, jak se to může stát?
Jen tehdy, když s Bohem máme stálé společenství, když si nás samo nebe přitahuje domů, když získáváme neotřesitelnou víru a zakoušíme, že nebe je nám den ze dne bližší, hodnoty nebes den ze dne dražší, když je nebe již nyní naším domovem. Je to naše zkušenost, kterou často sami zakoušíme. To píše i apoštol Pavel: „...vyznávali, že jsou hosté a příchozí na zemi... nejste hosté a příchozí, ale spoluměšťané svatých a domácí Boží.“ (Žd 11,13 a Ef 2,19)
Druhý prorocký výrok je citován z knihy MYP 159-160:
„Živou vírou můžeme setrvávat v Kristu. Jestli jsme jej osobně přijali, zůstane v našem srdci bydlet. Žijeme v Boží přítomnosti; když si to uvědomíme, tak se naše myšlenky podřídí Ježíši Kristu. Čím silnější je naše uvědomění si spojení s Bohem, Spasitel vírou přebývá v našich srdcích, když přemýšlíme o tom, čím pro nás je a co pro nás v plánu vykoupení vykonal. Buďme šťastní, vděční a obírejme se ve svém srdci vznešeností tohoto daru.“
Přeji si, aby v nás tato touha, toto přání bylo tak silné, že nebudeme pro nic více žít, než pro uskutečnění toho, kde toužíme být. Člověk byl postaven do ráje, a stále touží vrátit se domů.