Jdi na obsah Jdi na menu
 


Může k nám Bůh dnes promlouvat?

BOŽÍ POSELSTVÍ - JAK HO POZNÁM?

 

 

Ne všechna kázání, která jsou pronášena za kazatelnou, jsou Božím poselství. Čím se tedy Boží poselství vyznačují? Jaký je rozdíl mezi kázáním a Božím poselstvím?

 

ROZDÍL: „Teologické kázání“ a „Dobré kázání“ (s prorockým obsahem).

 

 

I. část

 

 

DOBRÁ KÁZÁNÍ

 

Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, který nestojí na cestě hříšných, který nesedává s posměvači, nýbrž si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci. Je jako strom zasazený u tekoucí vody, který dává své ovoce v pravý čas, jemuž listí neuvadá. Vše, co podnikne, se zdaří. Se svévolníky je tomu jinak: jsou jak plevy hnané větrem. Na soudu svévolní neobstojí, ani hříšní v shromáždění spravedlivých. Hospodin zná cestu spravedlivých, ale cesta svévolníků vede do záhuby.“ (Žalm 1,1-6)

 

Každý muž, každá žena a vůbec každý člověk, který věří Bohu, ten žije život pro věčný život a je šťastný. Protože nechodí za radou k bezbožným. Jsou to nevěřící lidé, Bohu se protivící a vzdorující. Nestojí s věřícími v jedné řadě. Šťastný je člověk (muž nebo žena), který nalezl v Bohu všechno a obdržel od Boha také všechno. Roste jako strom, nebe jej zahrnuje vláhou svých požehnání. Nebe mu dává všechno ovoce v plnosti svých zaslíbení. Takový muž nebo žena kamkoli jde, cokoli činí a s kýmkoliv je, takového muže, takovou ženu provází požehnání. Jejich vliv, jako teplý letní vánek, oblažuje všechny, kteří jsou s nimi. Milují Boha. S nimi je nebe na zemi, protože Hospodin je s nimi.

 

Boží slovo říká, že ne tak je s těmi, kteří se Bohu protiví. Jsou jako plevy bez zrna. Není v nich stálosti. Nemají Boží milost. Nezakouší Boží moc k pevnosti. Bezbožní a nevěrní žijí svůj život, bídný to život s vidinou štěstí a smyslu života pouze zde na zemi.

„To nejdražší, co člověk má, je život. A proto jej musí prožít tak, aby se nemusel stydět za marně prožitá léta. Aby jej nepálila hanba za podlou a malichernou minulost. Proto všechny síly musí dát za osvobození lidstva...“ (Nikolajevič Tolstoj)

 

Jak bídný život a zlý konec musí být pro ty, kteří uvěřili, vydali se za Bohem, ale stali se z nich posměvači, protože neochotou svého života se Bohu postavili na odpor a jako Balám si zvolili tento svět, jeho zisk a jeho přátelství...

 

Existují dvě skupiny lidí: věřící a nevěřící. Věřící se dále dělí také na dvě skupiny: věrné a nevěrné. Buď jsme věrnými anebo nevěrnými. Osobně bych si přál vidět a prožít veliké Hospodinovo vysvobození. Protože každý z nás prochází utrpením, bolestí a nepochopením. Více či méně, ale každý z nás. Žijeme ve světě zla, nevěry, povrchnosti a konzumního života, bez opravdovosti a plnosti. Ve světě přetvářky, plochosti a sebeklamu. A takový je život ve světě i církvi.

 

Žádné brečení, žádné naříkání a žádné reptání! Vstaň! Utři slzy a jdi! Žít se musí! Jsme na území Nepřítele a zde pokoj není. Líné náboženství tě zničí.

Příklad života sebezapření, odříkání, bolesti a vítězství nám dává král Šalamoun. Muž, který si toto všechno prožil. Popisuje vrchol své slávy i hloubku svého ponížení. A kniha Přísloví? Co ta nám chce říci o dobrém kázání?

 

Nic nás nesmí zlomit. Nic nás nesmí srazit a nic nás nesmí rozházet!

Přísloví Šalomouna, syna Davidova, krále Izraele, jak poznat moudrost a kázeň, jak pochopit výroky rozumnosti, jak si prozíravě osvojit kázeň, spravedlnost, právo a přímost, aby prostoduší byli obdařeni chytrostí, mladík poznáním a důvtipem. Bude-li naslouchat moudrý, přibude mu znalostí, a rozumný získá schopnost porozumět přísloví a jinotaji, slovům mudrců i jejich hádankám. Počátek poznání je bázeň před Hospodinem, moudrostí a kázní pohrdají pošetilci. Můj synu, poslouchej otcovo kárání a matčiným poučováním neopovrhuj. Budou ti půvabným věncem na hlavě a náhrdelníkem na tvém hrdle.“ (Př 1,1-9)

 

A tady je nám dána odpovědět. Jak vzácná slova pro toho, kdo chce žít život, který je milý Bohu a milý lidem. Všechno v knize Přísloví je napsáno, aby člověk zmoudřel a v jednání s lidmi se stal rozumným. Uvádíme-li tato slova do svého každodenního života, tak nás to činí dobrými lidmi - rozumným otcem, přívětivým manželem, milým a laskavým sousedem, upřímným přítelem a v církvi poctivým bratrem.

 

Avšak v tomto pojetí náboženství nás to nenechává. Bůh nás vede dál. Náboženství Ježíše Krista má vnitřní misijní rozměr, má rozměr bratrské a sesterské lásky ve sborovém životě. Má také vnější misijní rozměr lásky k bližním, kteří žijí vedle nás. Každá lidská duše touží po Bohu a po životě. Úcta je zákon lidské bytosti, daný Bohem. Touha po životě byla samotným Bohem dána lidem v ráji. Nikdo z lidí nemusí zemřít věčnou smrtí, když věří!!! Kdo zemře věčnou smrtí, ten umírá z vlastní viny!

Dobré kázání má i tento misijní rozměr – směrem ke svým bližním.

 

(Pán Ježíš)  Musel však projít Samařskem.“ A usedá u Jakobovy studnice. „Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: 'Dej mi pít!'... „Samařská žena mu odpoví: 'Jak ty jako Žid, můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?' Židé se totiž se Samařany nestýkají. Ježíš jí odpověděl: 'Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala pít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou'... (J 4,4.7.9.10)

 

Úžasná myšlenka! Ježíš Kristus jde hned k věci! K tomu nejpodstatnějšímu, k tomu, co bylo jeho celoživotním posláním na této zemi. Proč sem mezi nás přišel? Proč zde s námi dosud je skrze milost a moc Ducha svatého?

 

 

 

 

 

II. část

 

 

SLOVA DOBRÝCH KÁZÁNÍ V BOŽÍM POSELSTVÍ

 

 

Dobré kázání by nemělo být jenom dobrým misijním kázáním. Ne jenom dobrým poučným kázáním pro milé sousedské vztahy. Nejen dobrým a přiléhavým kázáním pro naše sbory. Měli bychom si v kázání uvědomit, že jsme věřícími lidmi na tomto hříšném světě a s hříšnými obyvateli této země zla, krutosti, bolesti a smrti se stýkáme. Všem lidem kolem nás bychom měli něco povědět o Pánu Ježíši.

 

Co musí obsahovat dobré kázání a čím se vyznačuje?

 

Skončili jsme u Jana 4,10: „Ježíš jí odpověděl: 'Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala pít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.'“

Ježíš Kristus zde pronáší slova, která neřekl předtím ani jednomu z učedníků a nikomu z lidí na této zemi. Říká tato slova ženě, s kterou pohrdali všichni lidé vesnice, v které bydlela.

V závěrečných dnech na konci adventního hnutí Bůh bude pracovat stejným způsobem. Přijde a řekne nejúžasnější pravdy v závěru dějin spásy těm, kteří byli vyučeni Duchem svatým ke službě konce - k nesení poselství o „Ospravedlnění z víry ve hlase Třetího anděla a v moci pozdního deště“.

 

Ježíš jí odpověděl: 'Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.'“ (J 4,13.14)

 

Každý, kdo žije časností pro časnost, ten musí zemřít. Svou smrt z lidí nikdo nepřežije.

Proto poselství konce ve hlasech tří andělů je pro lidi konce výzvou k věčnému životu. Proto je poselství konce z úst svědků konce ve hlasu Třetího anděla výzvou k vyjití Božího lidu z Babylona a pozváním ke vstupu do bran Nového Jeruzaléma. Tady začíná na slova Ježíše Krista nejdůležitější reakce této upřímné a pokorné ženy, jež měla opravdovou touhu po životě.

 

Ta žena mu řekla: 'Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu.' Ježíš jí řekl: 'Jdi, zavolej svého muže a přijď sem!' Žena mu řekla: 'Nemám muže.' Nato jí řekl Ježíš: 'Správně jsi odpověděla, že nemáš muže. Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu.'“ (J 4 15-18)

 

Jakkoli jsme upřímní a jak doopravdy chceme dojít k vytyčenému cíli... Skutečně nestačí jenom chtít, říci: „Pane dej.“

Věčný život je nabízen každému zadarmo. Ale vejití do Božího města není zadarmo. Abychom tam mohli vejít, musel zemřít Boží Syn. Abychom tam mohli vejít, musíme zemřít tomu, kvůli čemu tam nemůžeme vejít. Hlas Třetího anděla vyzývá k obléknutí si běloskvoucího roucha Kristovy spravedlnosti...

 

Řekl ji Ježíš: Zavolej muže...“ - Duch svat působí a pracuje na této ženě a Ježíš Kristus ji vede dál.

...Nemám muže...“ - Samaritánka se poddává Jeho působení a říká o sobě pravdu. Zde spatřujeme skutečné pokání. Takto vyznává hřích Ježíši Kristu, který jediný jí může odpustit.

 

pět mužů jsi měla... a tento není tvůj...“ A žena si to uvědomuje... Ale jsme přeci jen lidé! Nikdo z nás nerad přijímá slova: „ty jsi hříšný“ s nadšením... Nikdo z nás nečiní pokání s hlasitým troubením. Proto se ani nový člověk nerodí bez bolesti a trápení. Proto ten 19. verš: „...Pane, vidím, že jsi ty prorok.“ Nyní Pán Ježíš chce usměrnit její mysl. Upevnit její víru a dát jejímu životu správný směr.

Jaké jsou závěrečné verše rozvoru Ježíše Krista s touto ženou, která nepatřila k národu Izraelitů?

 

Ježíš jí odpoví: 'Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů. Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě.' Žena mu řekla: 'Vím, že přichází Mesiáš, zvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všecko.' Ježíš jí řekl: 'Já jsem to - ten, který k tobě mluví.'“ (J 4 21-26)

 

Co nám dnes chtějí říct tato slova rozhovoru Ježíše Krista se ženou? Co Pán Ježíše dnes na konci adventního hnutí chce říci? Budeme o tom přemýšlet.

 

Nejprve si přečtěme slova Božího proroka:

„Je výsadou strážců na hradbách Sionu, že mohou žít tak blízko Bohu a že tak mohou vnímat vlivy Ducha Božího. Bůh může působit skrze ně. Bůh může působit skrze ně, oznamovat mužům a ženám nebezpečí, jež jim hrozí, a ukazovat jim bezpečnou cestu. Jejich posláním je věrně upozorňovat duše na nevyhnutelný následek přestoupení a zájmy církve. Ani na okamžik nesmí polevit ve své bdělosti. Jejich dílo vyžaduje vypětí všech lidských schopností. Jako zvuk polnice mají znít jejich hlasy. Nikdy v nich nesmí zaznít jediný kolísavý tón.“ (AA 562)

 

Jakou přednost mají kazatelé? Jaké společenství s Bohem mohou prožívat? Co Bůh může a chce skrze ně konat? Jaká je na ně vložena odpovědnost za členy jejich sborů? Co to znamená? - Do takového díla musí dát všechno. Musí být připraveni vždycky a s plným nasazením.

 

Chtěl bych to porovnat s tím, co píše Boží prorok o „strážných na hradbách Siónu“

 

Jan 4. kapitola:

Verš 21: Pán Ježíš posiluje víru ženy a její soustředění směřuje na sebe. Mluví o hodině v budoucnosti, kdy jeho lid bude prožívat život víry v neobyčejné zkušenosti.

Verš 22: V této době budou dvě třídy lidí v církvi. Jedni, kteří pořádně neví, proč v této církvi jsou. A druzí, kteří stále vlastní spasitelné poznání Přítomné pravdy.

Verš 23: Po druhé je zde upozorněno na určitý čas a hodinu. Je zdůrazněno, že tento čas je zde. Tato doba se bude vyznačovat dobou podobnou o Letnicích, modlitebním úsilím vyjádřeným Boží vůlí a touhou po uskutečnění Ježíšova přání. „Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou“ (Jan 17,24) Tito jsou milí Bohu, touží po spasení!

Verš 24: Po druhé je řečeno: „v duchu a v pravdě“. Je to lid konce žijící pod mocí Božího Ducha a podle slov věčné Pravdy. Je to církev ostatků z ostatků, vyvolení Boží. Duch svatý je hledal, Bůh je našel.

Verš 25: V té době ti, kteří jsou v církvi, prožijí neobyčejného zkušenost. Samaritánka říká, že Duch svatý ji zjevuje, že ten, který před ní stojí je její Spasitel. Ona svou víru v Něho vyjadřuje slovy: „Já vím...“ Stejně tak církev Boží, věrní konce... - Duch svatý jim zjevuje, a oni to prožívají, že ten, který se k nim a pro ně navrací, že již přichází. Svou víru v tuto skutečnost vyjadřují slovy: „my to víme...“

Pán Ježíš řekl: Věřte Mi... Věřte Mi dříve, než se to stane... Protože vám jsem řekl všechno, protože vy jste Moji přátelé...“

Verš 26: A zde jsou slova, poslední slova této neobyčejné zkušenosti. Jsou potvrzením toho, co Pán církve říká své církvi – ženě: JÁ JSEM TEN, KTERÉMU ty věříš...

Církvi Boží říká dnes: JÁ JSEM TEN, KTERÉMU vy věříte, KTERÉHO vy čekáte, který k vám přichází.

 

„Ale ti, kteří... odevzdají sebe Ježíši... mohou slyšet ten hlas, který vysloví požehnání – viz Mt 25,34: „Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa.“ Tam uvidíte, co je vyvolení... Ono je připraveno pro každou duši, která byla poslušná Bohu a která pracovala v Kristových řadách, protože když získají poklad nebeské odměny, vstoupí do radosti nebeského Pána, protože jejich radost byla naplněním Kristovy radosti, kterou bylo získat duše pro Spasitele.“ (MS 43, 1894)

 

Jistě, bude tu takový lid. Budou zde ti, kteří budou žít vírou a budou mít zkušenosti. Budou to ti, kteří zakouší spasení, takové odevzdání, takové posvěcení, takové prožívání života s Bohem, chození s Bohem jako Enoch, poslouchají vše, co Bůh řekne. Mají víru jako Abraham, který vystoupil až na samý vrchol hory Moria a slyšel slova Hospodina. Určitě zde jsou takoví bratři a sestry. Ale kolik jich je na druhé straně? Těch, kteří zkušenost spasení berou jako přelezení z vlaku do vlaku.

 

“Nynějším břemenem je přesvědčit duše o pravdě.“ (RH 8. 12. 1885)

 

„Nedovedeme rozeznat znamení času? Nemůžeme vidět, jak vážně pracuje satan a svazuje koukol do snopů a sjednocuje živly svého království, aby získal vládu nad světem? Toto dílo svazování koukolu se šíří mnohem rychleji, než si představujeme...“ (5T 385-386)

 

Velmi často děláme to, co si přeje satan, abychom podceňovali satanovu moc, s kterou nás tak snadno může ovládnout a zničit. Nepodceňujme Boží moc a sílu, která nás uschopňuje denně vítězně žít, pracovat, sloužit a být radostnými dětmi budoucího věčného království.

 

 

Co dnes pokládám za nehroznější a největší nebezpečí, za nejsilnější a nejpůsobivější způsob satana, jak si získat jednotlivé lidi na svou stanu?

 

Je to docela hezká, lehko přijatelná a nenápadná taktika, jak odstranit jejich duchovní rozjímají. Hezké dětské a poučné příběhy, aby nad nimi nemuseli přemýšlet. Evangelijní zvěsti o Boží lásce, na které nikdo nemůže nic říct: „Pán Bůh nás má rád... Pán Ježíš nás miluje...“ To říkají lidé bez prorockého poselství, bez identity. Ti, kteří ztratili sílu duchovního myšlení, duchovní odvahu víry k přemýšlení, duchovní svědomí být těmi, kterými být mají.

 

“Nikdo není v tak velikém nebezpečí jako ti, kteří nechápou žádné nebezpečí, a právě ti (netrpělivě) zmaří každé varování a radu.“ (5T 546)

 

„Strážcové jsou odpovědni za (duchovní) stav lidí.“ (Testimones, sv. 5, strana 235)

 

„Pravda musí být denně přijímána do srdce... Pravda je svatá, božská. Je silnější a mocnější než cokoli jiného při utváření charakteru podle Kristovy podoby... To je křesťanství. To je Boží láska v duši...“ (RH, 14. února 1899)

 

 

Co může člověk tady na zemi mít více? Může člověk více vlastnit a přijmout? Dobré je být takovými, abychom se líbili Bohu a byli milí lidem.

 

Často takovými nejsme, protože ve skutečnosti nemáme rádi sami sebe a ani ty, které máme kolem sebe. To, co nám v tom brání, je naše sobectví. Žijeme v zajetí satana a v otroctví sebe.

 

„Brzy nastane probuzení, které mnohé překvapí. Ti, kteří si neuvědomují potřebu toho, co má být vykonáno, budou pominuti; zatímco nebeští poslové budou spolupracovat s těmi, kdo jsou považováni za „prostý lid“ a uzpůsobí je k nesení pravdy na mnohá místa. Nyní je čas se probudit a vykonat vše, co můžeme.“ (Poselství k instituci Loma Linda, E. G. Whiteová, Testimones, sv. 2, strana 439-442))

 

 

Čím vážnější a naléhavější výzvy, tím hlubší a tvrdší spánek. Proč tomu tak je?

 

Čím blíže jsme konci, tím více se satan snaží, tím více usiluje. A kdo spí, se stále více propadá v hlubší a tvrdší spánek, a probudí se, až bude pozdě. Proto už ho tato poselství nezasahují. Přečtu ještě jednu větu. Je to rok po Generální konferenci, na které promluvil bratr Jones zúčastněným bratrům a sestrám k poselstvím, které jim bylo nebesy předloženo v Minneapolis, aby si uvědomili, že: „... KONEC PŘICHÁZÍ JAKO ZDRCUJÍCÍ PŘEKVAPENÍ...“ (RH, 10. dubna 1904)

 

 

 

 

 

 

 

III. část

 

 

BOŽÍ POSELSTVÍ - JAK TOTO POSELSTVÍ POZNÁM?

 

 

Co musí obsahovat? Čím je rozdílné od dobrých a zdravých kázání? Co jej činí Božím poselstvím? A co tomuto poselství dává pečeť, že tím poselstvím je?

Jistotu pravého poselství můžeme získat jen z Bible a z dějin minulosti, kdy Boží proroci přicházeli s tímto poselstvím. Musíme vědět a být si jisti tím, že je od Boha a že je to Jeho poselství řečené lidem.

 

Co musí být obsaženo v Božím poselství? Co je nezbytné, aby poselství posla bylo poselstvím od Boha?

 

ČAS!

Boží lid musí vědět, že to, co jim posel přináší z Božího slova, je poselstvím právě pro ně, jež žijí v tomto čase. Hospodin Bůh jim právě tato slova chce říci.

 

To druhé, co musí v sobě mít poselství Boží, je skutečnost DĚNÍ!

Přítomná doba je ta, ve které se nyní nacházíme. To všechno, co se kolem nás děje má na nás vliv. To všechno zakoušíme a prožíváme. Nedá se tomu uniknout ani nevěřit. Je to skutečnost. To slyšíme i ve slovech Božího služebníka.

 

Těmito slovy jsme se již velice silně přiblížili ke třetí skutečnosti, kterou musí obsahovat Boží poselství. A to je: ZKUŠENOST BOŽÍHO LIDU!

Čas a Boží slovo. Skutečnost dění, ve kterém se nacházíme. Máme otevřené oči a vidíme. Máme rozum a přemýšlíme. Máme emoce a všechno si uvědomujeme. Je napsáno: „už nastala hodina, abyste procitli ze spánku... je čas příhodný...“ (Ř 13,11; 2 Kor 6,2)

Důvodem, proč uvádím tyto příklady z Božího slova je, abychom rozpoznali, že dny se přiblížily... a skutečnost konce je před námi... Je možné, že bychom to nevěděli? Boží prorok se každého z nás adventistů sedmého dne ptá: „Nedovedeme rozeznat znamení času?“ Skutečnost poslední zkoušky je před námi. Boží prorok dále v uvedené stati říká: Čas ubíhá a my se rychle blížíme ke konci doby své zkoušky...“ (5T 383-385)

 

Ze svého pohledu a prožitku mají pravdu. Ale jsou zde i ti, kteří vidí, kteří to vědí a kteří to také prožívají. Církev Boží jde mílovými kroky ku předu! Ona přímo běží vstříc svému Pánu, který přichází. Jim říká Pán Ježíš: „Kdybys poznalo v tento den i ty, co vede k pokoji! Avšak je to skryto tvým očím.“ (L 19,42) Je také psáno: „Vy však, bratří, nejste ve tmě, aby vás ten den mohl překvapit...“ (1 Tes 5,4)

 

Nejprve příklady z dějin Izraele:

 

Izraelský lid je Bohem vyvolený. Proč si Hospodin vyvolil národ izraelský? Jaký k tomu měl důvod? Co toho bylo příčinou?

 

I poznal opět Adam svou ženu a ta porodila syna a dala mu jméno Šét (to je Do klína vložený). Řekla: 'Bůh mi vložil do klína jiného potomka místo Ábela, kterého zabil Kain.' Šétovi se narodil syn; dal mu jméno Enóš. Tehdy se začalo vzývat jméno Hospodinovo.“ (1 Moj 4,25.26)

 

První myšlenka Evy, když se jí narodil prvorozený Kain: To je ten zaslíbený Hospodin, on nás znovu navrátí do ztraceného ráje, z něhož jsme museli odejít pro můj hřích, pro moji neposlušnost. A proto, že Adam mě projevil větší náklonnost ke mně než k Hospodinu... Hrůza rozčarování a trýznivá bolest, když hledí do mrtvé tváře Kainem zabitého Ábela. Drtivá tíže svědomí, která bude trvat tak dlouho, než i ona zemře. A co následuje dále?

 

Když se lidé počali na zemi množit a rodily se jim dcery, viděli synové božští, jak půvabné jsou dcery lidské, a brali si za ženy všechny, jichž se jim zachtělo.“ (1 Moj 6,1.2)

 

V těchto dvou verších vidíme, jak dochází k rozdělení lidstva. Jsou zde jedni, a to jsou „synové Boží“, je to pokolení Seta, Enose, Kaina, Táre, Abraham a pak další...

 

Kain odešel od tváře Hospodinovy...“ (1 Moj 4,16)

 

Synové Chámovi: Kúš a Misrajim, Pút a Kenaan. Synové Kúšovi: Seba a Chavíla, Sabta a Raema a Sabteka. Synové Raemovi: Šeba a Dedán. Kúš pak zplodil Nimroda; ten se stal na zemi prvním bohatýrem. Byl to bohatýrský lovec před Hospodinem; proto se říká: Jako Nimrod, bohatýrský lovec před Hospodinem. Počátkem jeho království byl Babylón, Erek, Akad a Kalné v zemi Šineáru. Z této země vyšel do Asýrie a vystavěl Ninive - i Rechobót-ír a Kelach a Resen mezi Ninivem a Kelachem - to je to veliké město. Misrajim zplodil Lúďany a Anámce, Lehábany a Naftúchany i Patrúsany a Kaslúchany - z nich vyšli Pelištejci - a Kaftórce. Kenaan zplodil Sidóna, svého prvorozeného, a Chéta, Jebúsejce, Emorejce a Girgašejce i Chivejce, Arkejce a Síňana, Arváďana a Semárce a Chamáťana. Potom se čeledi kenaanské rozptýlily. Pomezí kenaanské se táhlo od Sidónu směrem přes Gerar až ke Gáze, směrem přes Sodomu, Gomoru, Admu a Sebójím až k Leše. To jsou synové Chámovi v různých zemích, pronárody různých čeledí a jazyků.“ (1 Moj 10,6-20)

 

Dále čteme, že Abraham obdržel od Boha vidění o 400 letech poroby Izraele v Egyptě a že poslední pokolení tam odtud vyjde s velkým zbožím.

 

Tu Hospodin Abramovi řekl: "Věz naprosto jistě, že tvoji potomci budou žít jako hosté v zemi, která nebude jejich; budou tam otročit a budou tam pokořováni po čtyři sta let. Avšak proti pronárodu, jemuž budou otročit, povedu při. Potom odejdou s velkým jměním.“ (1 Moj 15,13.14)

 

Bůh toto všechno ve své prozřetelnosti řídí k uskutečnění svých zaslíbení, které tomuto národu dal. Čteme o tom na dalších stránkách Božího slova.

 

Potom Josef svým bratrům řekl: 'Já umírám, ale Bůh vás jistě navštíví a vyvede vás odtud do země, kterou přísežně slíbil Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi.'“ (1 Moj 50,24)

 

Izraelité žili vírou. Bůh dále všechno řídí, aby se ve stanoveném čase uskutečnilo všechno tak, jak On řekl ve svém proroctví.

 

V následujících verších je uvedena řeč Hospodina k Mojžíšovi:

Věru, úpění Izraelců dolehlo nyní ke mně. Viděl jsem také útlak, jak je Egypťané utlačují. Nuže pojď, pošlu tě k faraónovi a vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta.“ (2 Moj 3,9.10)

 

Probíhají následné události, kdy Hospodin Bůh projevuje svoji svrchovanou moc nad modlářským Egyptem. Tam, do té země Bůh posílá Josefa. Do země Gesen Bůh přivádí Izraele, aby i tento lid poznal, spatřil a přesvědčil se o pravém, živém a mocném Hospodinu, Bohu a Pánu... Do země nevěry, tmy, modlářství a bezmoci. Než přichází den, kdy vysvobozuje a vyvádí Boží lid Izraele z Egypta.

 

Doba pobytu, kterou Izraelci v Egyptě strávili, byla čtyři sta třicet let. Když uplynulo čtyři sta třicet let, přesně na den vyšly všechny Hospodinovy zástupy z egyptské země“ (2 Moj 12, 40.41)

 

Izrael začíná být vyvoleným lidem až po jeho vyjití. Zde jsou tři nutné znaky, které jsou obsaženy v Božím poselství.

Čas a naplnění času – 400 a 430 let.

 

Sem se vrátí teprve čtvrté pokolení, neboť dosud není dovršena míra Emorejcovy nepravosti.“ (1 Moj 15,16)

 

Na této poušti padnou vaše mrtvá těla, vás všech povolaných do služby, kolik je vás všech od dvacetiletých výše, kdo jste proti mně reptali. Věru že nevejdete do země kromě Káleba, syna Jefunova, a Jozua, syna Núnova, ačkoliv jsem pozvedl ruku k přísaze, že v ní budete přebývat.“ (4 Moj 14,29.30)

 

Kdo slyšel a zatvrdil se? Což to nebyli všichni, kdo vyšli z Egypta pod Mojžíšovým vedením? A na koho se Bůh hněval po čtyřicet let? Zdali ne na ty, kdo zhřešili a jejichž těla padla na poušti? A komu přísahal, že nevejdou do jeho odpočinutí, ne-li těm, kdo se vzepřeli? Tak vidíme, že nemohli vejít pro svou nevěru... Neboť do odpočinutí vcházíme jen my, kdo jsme uvěřili, jak bylo řečeno: `Přísahal jsem ve svém hněvu: Do mého odpočinutí nevejdou!´ To řekl Bůh, ač jeho odpočinutí trvá od chvíle, kdy stvořil svět.“ (Žd 3,16-19; 4,3)

 

 

 

 

DĚNÍ A ZKUŠENOST BOŽÍHO LIDU

 

 

Události které probíhají kolem Izraelského lidu v souvislosti s tím, že Hospodin všechny ty události vede k uskutečnění toho, přísahou Izraelským zaslíbil.

 

Ale déle už ho ukrývat nemohla. Proto pro něho připravila ze třtiny ošatku, vymazala ji asfaltem a smolou, položila do ní dítě a vložila do rákosí při břehu Nilu... Faraónova dcera jí poručila: 'Odnes to dítě, odkoj mi je a já ti zaplatím.' Žena vzala dítě a odkojila je... Když dítě odrostlo, přivedla je k faraónově dceři a ona je přijala za syna. Pojmenovala ho Mojžíš (to je Vytahující). Řekla: 'Vždyť jsem ho vytáhla z vody.'“ (2 Moj 2,3,9.10)

 

Sestoupil jsem, abych jej vysvobodil z moci Egypta a vyvedl jej z oné země do země dobré a prostorné, do země oplývající mlékem a medem, na místo Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejců... Ale Mojžíš Bohu namítal: 'Kdo jsem já, abych šel k faraónovi a vyvedl Izraelce z Egypta?'“ (2 Moj 3,8.11)

 

Cesta starého Izraele je neodmyslitelně životem víry. Je to čas, ve kterém si každé pokolení vyvoleného lidu nachází.

Je zde dění. Události, které kolem nich probíhají, jsou v jakémsi vztahu k pohanským národům. Protože i pro ně pracuje Stvořitel nebe a Spasitel světa k jejich záchraně. Starý Izrael měl být svědkem o pravém Bohu, k jejich věčné záchraně.

Je zde popsána zkušenost Božího lidu, jak oni svou víru prožívají. Věří, žijí vírou a nadějí, svou věrnost a lásku ke svému Bohu projevují poslušností. Národ Izraele se tak mohl stát svobodným a nezatíženým národem. Všem těm, s kterými byli a kteří byli kolem nich mohl podat svědectví, kdo je jejich Bůh a proč zde pro Něho jsou.

Měli se stát a mohli být šťastným a radostným národem oproti všem tmářským kmenům v otroctví modlářských národů. Zpíval tehdy Mojžíš a Maria i celý Izrael na druhém břehu za Egyptem. Slyšme ta slova, protože i naše budou jednou oslavnou písní.

 

Mojžíš s Áronem pak předstoupili před faraóna a řekli: 'Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Propusť můj lid, ať mi v poušti slaví slavnost.' Farao však odpověděl: 'Kdo je Hospodin, že bych ho měl uposlechnout a propustit Izraele? Hospodina neznám a Izraele nepropustím!' Řekli: 'Potkal se s námi Bůh Hebrejů. Dovol nám nyní odejít do pouště na vzdálenost tří dnů cesty a přinést oběť Hospodinu, našemu Bohu, aby nás nenapadl morem nebo mečem.' Egyptský král je okřikl: 'Proč, Mojžíši a Árone, odvádíte lid od jeho prací? Jděte za svými robotami!' A farao pokračoval: 'Hle, lidu země je teď mnoho, a vy chcete, aby nechali svých robot?' Onoho dne přikázal farao poháněčům lidu a dozorcům: 'Propříště nebudete vydávat lidu slámu k výrobě cihel jako dříve. Ať si jdou slámu nasbírat sami! A uložíte jim dodat stejné množství cihel, jaké vyráběli dříve. Nic jim neslevujte, jsou líní. Proto křičí: Pojďme obětovat svému Bohu. Ať na ty muže těžce dolehne otročina, aby měli co dělat a nedali na lživé řeči.' Poháněči lidu a dozorci vyšli a ohlásili lidu: 'Toto praví farao: Nedám vám žádnou slámu. Sami si jděte nabrat slámu, kde ji najdete. Ale z vaší pracovní povinnosti se nic nesleví.' Lid se rozběhl po celé egyptské zemi, aby na strništích sbíral slámu. Poháněči je honili: "Plňte svůj denní úkol, jako když sláma byla.' Dozorci z řad Izraelců, které nad nimi ustanovili faraónovi poháněči, byli biti. Vytýkalo se jim: 'Proč jste v těchto dnech nevyrobili tolik cihel jako dříve?' Dozorci z řad Izraelců tedy přišli a úpěli před faraónem: 'Proč se svými otroky takhle jednáš? Tvým otrokům se nedodává sláma, ale pokud jde o cihly, poroučejí nám: »Dělejte!« Hle, tvoji otroci jsou biti a tvůj lid bude pykat za hřích'. Farao odpověděl: 'Jste lenoši líní, proto říkáte: »Pojďme obětovat Hospodinu.« Hned jděte dělat! Sláma vám dodávána nebude, ale dodávku cihel odvedete.'“ (2 Moj 15,1-18)

 

Druhý příklad z Písma je JAN KŘTITEL. ČAS, kdy Boží prorok, „ největší Boží prorok ze synů lidských“, přináší lidem Boží poselství. Čteme o tomto muži již ve starém Zákoně.

 

'Potěšte, potěšte můj lid,' praví váš Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma, provolejte k němu: Čas jeho služby se naplnil, odpykal si své provinění. Vždyť z Hospodinovy ruky přijal dvojnásobně za všechny své hříchy. Hlas volajícího: 'Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha!'“ (Iz 40,1-3)

 

Otec Jana Křtitele, Zachariáš o svém syn Janu Křtiteli prorokuje:

 

Jeho otec Zachariáš byl naplněn Duchem svatým a takto prorocky promluvil: 'Pochválen buď Hospodin, Bůh Izraele, protože navštívil a vykoupil svůj lid a vzbudil nám mocného spasitele z rodu Davida, svého služebníka, jak mluvil ústy svatých proroků od pradávna... A ty, synu, budeš nazván prorokem Nejvyššího, neboť půjdeš před Pánem, abys mu připravil cestu a dal jeho lidu poznat spásu v odpuštění hříchů...“ (L 1,67-70.76.77)

 

Jan Křtitel uskutečňuje ve svém životě zaslíbení daná Bohem

 

Za těch dnů vystoupil Jan Křtitel a kázal v Judské poušti: 'Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.' To je ten, o němž je řečeno ústy proroka Izaiáše: `Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!'“ (Mt 3,1-3)

 

Jaké to bylo proroctví, které Jan Křtitel přináší, že Ježíš Kristus o něm pronesl taková slova, že je „největším z proroků“ (dle L 7,28) i když ani jediný zázrak neučinil?

Přečtěme si jeden verš z Nového Zákona. Jsou to slova Jana Křtitele o jeho poslání.

Já vás křtím vodou k pokání; ale ten, který přichází za mnou, je silnější než já - nejsem hoden ani toho, abych mu zouval obuv; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm.“ (Mt 3,11)

 

Po uplynutí šedesáti dvou týdnů bude pomazaný zahlazen a nebude již. Město a svatyni uvrhne do zkázy lid vévody, který přijde. Sám skončí v povodni, ale až do konce bude válka. Je rozhodnuto o pustošení. Vnutí svou smlouvu mnohým v jednom týdnu a v polovině toho týdne zastaví obětní hod i oběť přídavnou. Hle, pustošitel na křídlech ohyzdné modly, než se naplní čas a na pustošitele bude vylito rozhodnutí.“ (Da 9,26.27)

 

Četli jsme o časovém poselství Jana Křtitele: „Čas se naplnil... přiblížilo se království Boží....“

 

U proroka Daniele čteme Mesiáši, Ježíši Kristu. Dále pak o dění, které probíhá v tomto národě a v pohanském světě. Dále nám čtyři evangelia přibližují celý život Ježíše Krista, vyvoleného izraelského národa a tehdejšího světa.

 

V této kapitole je uvedena i zkušenost věrného Božího lidu uprostřed všech pohanským národů.

Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení.“ (Iz 40,31)

 

Na cestě do Emauz rozmlouvají o tom, co se právě stalo. Ježíš jim říká:

To jsem měl na mysli, když jsem byl ještě s vámi a říkal vám, že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v zákoně Mojžíšově, v Prorocích a Žalmech.“ (L 24,44)

 

Je zde skryta i výzva pro nás: „Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu.“ (L 24,45)

 

 

 

 

 

IV. část

 

 

BOŽÍ POSELSTVÍ K CÍRKVI

 

 

Budeme se dotýkat této poslední sedmé církve. Bůh dává poselství. Jak toto poselství poznám?

 

Měli bychom se ptát: na čas - kdy toto adventní hnutí vzniklo, na dění - co se v tomto časovém úseku dějin odehrávalo a proč právě v té době Bůh tuto církev povolává k životu.

A třetí otázkou je, co tito lidé pod působením Ducha nebes a tlakem současných událostí prožívají. Podívejme se na jejich zkušenosti, a jaký se v nich rodí duchovní život víry.

 

Ježíš Kristus přišel na tuto zemi, aby zachránil kající hříšníky. Odehrává se něco v nebi pro naši záchranu?

 

Tato skutečnost je popsána v celé 3. knize Izraelského vůdce Mojžíše, ve které tento Boží muž popisuje předobraznou službu Levitských kněží v obětech lidí, kteří se dopustili hříchu.

V Novém Zákoně tuto skutečnost popisuje apoštol Pavel v epištole Židům, abychom věděli, že tento předobaz se stal skutečností právě v Pánu Ježíši Kristu.

 

Z toho, co bylo řečeno, plyne: máme velekněze, který usedl po pravici Božího trůnu v nebesích jako služebník pravé svatyně a stánku, který zřídil sám Hospodin, a nikoli člověk.“ (Žd 8,1.2)

 

 

To bylo roku 1798. Co tedy znamená rok 1844? Z jakého důvodu a kde nacházíme biblické opodstatnění pro tento rok?

 

Uvedu tři místa z Božího slova, které mluví o těchto dvou časových proroctvích. Nejdelších a posledních.

1260 let:

Od doby, kdy bude odstraněna každodenní oběť a vztyčena ohyzdná modla pustošitele, uplyne tisíc dvě stě devadesát dní.“ (Da 12,11)

1335 let:

laze tomu, kdo se v důvěře dočká tisíce tří set třiceti pěti dnů.“ (Da 12,12)

 

A nyní třetí zmínka o čase. Potom již nebude dán žádný prorocký čas Božímu lidu.

...a přísahou při tom, který je živ na věky věků, který stvořil nebesa, moře a všecko, co je v nich, potvrdil, že lhůta je u konce.“ (Zj 10,6)

 

 

To znamená, že od roku 1844 adventní průkopníci mohli jít vpřed jen vírou? Jediné pevné a jisté proroctví – je proroctví o připravenosti. Co naše sbory musí slyšet, je poselství, které nás vybízí a připravuje na budoucí události. Jestliže bychom nezakoušeli tuto naléhavost, pak více, mnohem více nevěříme, než věříme. Duch svatý je tehdy na hony vzdálen od „kazatelů“. Kde pobídku k připravenosti nalézáme v kázáních?

Jak porozumět (podle slov Písma a ducha proroctví) souvislostem, které se kolem odehrávají? Co přináší taková poselství o připravenosti? Burcují sbory a připravují je na budoucí události? Jak vidět nastávajících události v současném DĚNÍ?

 

Život každého z nás je svědectvím: Jaká víra, takový život. Jaký adventista sedmého dne, taková jeho slova. Jaký kazatel, takový projev života sboru církve. Jaká jsou slova jeho kázání, takové jsou i sbory. Věrný služebník burcuje své sbory pro to „co brzy překvapení všechny lidi a probudí všechny spící panny...“

Jestliže kazatelé vidí upadající víru, tak rozumí a podle toho mluví. Jestliže nevidí, tak jsou slepí a nerozumní, jen hezky tiše kolébají.

Věrný služebník znal čas. Musel vidět i dění, které se kolem něho odehrává, a z toho vzniká i jeho duchovní zkušenost. Podle toho mluví. Taková jsou i jeho poselství... Avšak nevěrný služebník, ten nezná a nemá z toho nic.

 

 

Nevědomost. Vždyť Bůh dal tolik zaslíbení s možností znát a být modrý! Na mnoha místech varuje o nebezpečí nevědomosti.

 

Nejprve Boží slovo:

Moudrost pronikavě volá na ulici, na náměstích vydává svůj hlas.“ (Př 1,20)

Celá kniha Přísloví je knihou moudrosti. Hospodin všem lidem radí, aby nalezli moudrost a byli moudří. Moudrostí je protkána celá Bible. Je knihou modrosti pro všechny lidi.

 

Ježíš mu odpověděl: 'Já jsem ta cesta, pravda i život...'“ (J 14,6)

 

Jen On nás uvede na cestu moudrosti. Jen Ježíš Kristus sám svým životem potvrdil, že Písmo svaté je zdrojem moudrosti k dosažení věčného života.

 

A závěrečná slova Pána Ježíše: „...Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (J 14,6)

 

A ještě tři verše z knihy Přísloví:

Blaze člověku, který mě poslouchá, bdí u mých dveří den ze dne a střeží veřeje mého vchodu. Vždyť ten, kdo mě nalézá, nalezl život a došel u Hospodina zalíbení. Kdo hřeší proti mně, činí násilí své duši; všichni, kdo mě nenávidí, milují smrt.“ (Př 8,34-36)

 

Cituji slova Božího proroka. Tato slova byla napsána jeden rok po tom, kdy bylo poselství o Ospravedlnění z víry na Generální konferenci většinou vedoucích bratrů odmítnuto. Tato slova Ducha proroctví jsou mnohem důležitější pro nás dnes.

„Naše nynější situace je napjatá a plná nebezpečí. Stojíme před velkou hrozbou odmítnutí světla, jež nám bylo dáno z nebe. Proto musíme obracet pozornost na náš modlitební život, abychom neobdrželi zlé srdce nevěry.“ (RH 3. 9. 1889)

 

Ještě dva citáty Božího proroka ze Svědectví pro kazatele, str. 468-469: „Vím, že pro Boží lid musí být vykonáno jisté dílo, protože jinak mnozí z nich nebudou připraveni na přijetí světla tohoto anděla (viz Zj 18,1)...“

 

 

Co je míněno tím „jistým dílem“, které má být vykonáno pro Boží lid? A na co nebude Boží lid připraven?

 

Můžeme se poučit z minulosti: V roce 1888 naši bratři a sestry nebyli připraveni na to, aby přijali poselství o Ospravedlnění z víry.

A kolik věřících nebude připraveno na přijetí poselství o Ospravedlnění z víry, na hlas Třetího anděla! Poselství pro všechny lidi na této zemi bylo dáno k životu, a to k věčnému životu. Kdo jej v konečném důsledku nepřijme, kdo tímto poselstvím Třetího anděla nebude žít, ten si vyvoluje věčnou smrt. Nejčernější skvrnou lidstva je nevědomost. Jak trestuhodná musí být nevědomost, a navíc vědomá nevědomost!

 

 

 

 

V. část

 

 

ČEKÁME NA VYLITÍ POZDNÍHO DEŠTĚ

 

 

 

„Dnes uplynulo více jak 100 let od Konference v Minneapolis, dále čekáme na vylití pozdního deště! Naslouchejme, co mluví na toto téma A. T. Jones, zvěstovatel tohoto poselství.“ (W. H. Mayers, Pravda o Minneapolis)

 

GCB, strana 183, 1893:

„Vzpomínáte si na to, když jsem vám včera večer znovu četl z druhé kapitoly Jóele, jak jeden z bratrů... obrátil vaši pozornost na text rukopisu uvedeného pod základním zněním. Tehdy jsem řekl, že o něm budu uvažovat jindy. Právě nyní otevřeme všechny tyto texty a přečteme si je spolu s vedlejším textem:

 

Jásejte, synové Siónu, radujte se z Hospodina, svého Boha, neboť vám dá učitele spravedlnosti a jako na začátku vám sešle hojnost dešťů podzimních i jarních.“ (Jóel 2,23)

 

A nyní, co mluví vedlejší text? - Protože vám dá Učitele spravedlnosti. Jakého učitele? - Učitele spravedlnosti.

Čím se stane vzhledem k tomuto pozdní déšť, když bude seslán Bohem? Čím byl ranný déšť? - Učitelem spravedlnosti. Jaké spravedlnosti? - Příslušné, odpovídající spravedlnosti!

Není to důkazem toho, co nám už bylo mnohokrát čteno ze svědectví? (Že:) 'Hlasité volání Třetího anděla právě začalo v poselství KRISTUS, NAŠE SPRAVEDLNOST.'

 

Není to snad to stejné, co nám už dávno předpověděl Jóel? Neměli jsme snad před tím zaslepené oči, že jsme to neviděli? Bratři, nepotřebujeme snad v této situaci napravení zraku? Bratři, existuje snad ve světě něco, co potřebujeme více? Musíme se radovat z toho, že Pán Bůh dává prorokům svého vlastního Ducha, aby nám ukázal to, co nevidíme! Jaká nevýmluvná radost z tohoto důvodu se nás musí zmocnit!

Tak tedy pozdní déšť a hlasité volání – to je podle Písma svatého vyučováním spravedlnosti, a to odpovídající, přiměřené spravedlnosti.

 

Kdy bylo zahájeno toto slavnostní hlásání poselství Kristovy spravedlnosti mezi námi jako lidem Božím? - před čtyřmi roky. Kde to bylo? - v Minneapolis. Co odmítli bratři v Minneapolis? Čím je toto poselství o spravedlnosti? Skrze svědectví Ducha prorockého nám bylo řečeno, že toto poselství je hlasitým voláním – pozdním deštěm. Tedy, co odmítli bratři v Minneapolis zaujetím tak strašného stanoviska? - ONI ODMÍTLI POZDNÍ DÉŠŤ, HLASITÉ VOLÁNÍ TROJANDĚLSKÉHO POSELSTVÍ.“

 

K tomu nelze, co dodat. Skutečnost je pravda a pravda je skutečnost. To se stalo.

 

Jaké si můžeme vzít naučení z této události? Eva utrhla ovoce ze stromu, který byl zkouškou její poslušnosti - všichni jsme tím zasaženi. Jsme nyní pod Zákonem, který nás odsuzuje. Ale máme možnost být zachráněni v milosti ospravedlnění. Můžeme v Boží mocí dosáhnout ospravedlnění díky Ježíši Kristu a Jeho spravedlnosti.

To, co se stalo v ráji, je následkem lidského rozhodnutí a všichni jsou zasaženi. Jak k tomu máme přistupovat my dnes po tolika letech?

 

Nemít ducha z Minneapolis!!!

 

„V dnešních dnech je stejně důležité, aby lid Boží pamatoval, jak a kdy byl zkoušen, kde zklamala jeho víra, kde svou nevěrou a sebedůvěrou vystavil v nebezpečí Boží dílo... Když Boží lid provede takovýto přehled minulosti, tehdy pochopí, že Pán stále opakuje své jednání. MUSÍME POCHOPIT UDĚLENÉ VÝSTRAHY A VYVAROVAT SE OPAKOVÁNÍ CHYB.“ (7T 210)

 

Takže: Vyznáme-li a vyvarujeme-li se toho, nevlastníme ducha vzpoury, jak naši spoluvěřící tehdy.

 

„Předseda Generální konference O. A. Olsen, který žil ve stejné době jako bratr Waggoner a Jones, to vyjádřil následujícím způsobem:

„Někteří to mohou pocítit jako dotěrnost, když dnes budu mluvit o dějinách Minneapolis. Vím, že někteří se mohou cítit sklíčeni a podrážděni, když se vzpomíná na tuto Konferenci a tam vzniklou situaci. Avšak musíme vzít v úvahu, že základy pro takovou situaci vyvolaly osoby mající neústupného ducha. Ale jakmile jenom pokoříme naše srdce před Bohem, celá obtíž odpadne. Právě samotná myšlenka, že se někdo cítí uražený, ihned dokazuje, že nadále vlastní ve svém srdci ducha vzpoury a odporu.“ (GCB 188, O. A. Olsen, 1893)

 

W. H. Mayer, Pravda o Minneapolis, 1994, str. 63-64:

„Následující slova Božího proroka ukazují jasně, JAK BUDE NALOŽENO S TÍMTO POSELSTVÍM, KDYŽ SE OBJEVÍ PODRUHÉ.“

 

„Poselství prvního, druhého a třetího anděla jsou tím mocným mečem pravdy, kterým Bůh oddělil svou církev od jiných církví a od světa, aby ji přivedl do svatého společenství se Sebou.“ (5T 455)

 

„Jestliže poselství z roku 1888 je pravdivým trojandělským poselstvím, tehdy musí a také vyvolá takový dojem v padlých církvích, o němž výše napsal Duch proroctví. Avšak pokud ono nevyvolá takový dojem, tehdy také nemůže být tím pravým poselstvím, o kterém je zde řeč. Čím jasněji bude hlásáno trojandělské poselství, tím bude víc vzbuzovat zuřivost satana a sním spojených církví. Když v hlasitém volání bude oznamován správný smysl tohoto poselství, tehdy nastane pronásledování. O pravdě ospravedlnění z víry nám bylo řečeno: „Není ani jediné osoby ze sta, která by správně rozuměla této biblické pravdě na toto tak nezbytné téma pro naše časné i věčné blaho.“ (RH 3. 9. 1899)

 

A taková bude skutečnost. Toto je poselství o připravenosti:

„Třetí andělské poselství nebude pochopeno a světlo, jež bude osvěcovat zemi svou slávou, bude vykřičeno jako falešné těmi, kdo odmítají kráčet v jeho rostoucím jasu.“ (RH 27. 5. 1890)

 

Taková jsou slova Božího proroka, kterého Ježíš Kristus dal této církvi, vítězné církvi.

Jsme jako svědkové konce s poselstvím konce pro všechny lidi, jdeme do všech národů, protože stojíme s jistou a pevnou nadějí na samém konci dějin této planety.

A k tomuto Dni, k této rozhodující hodině Bůh přivedl každého člověka, aby každý dal všem znát, koho je. Zda chce vejít do nebeských bran nebo v jezeře ohně najít svůj konec.

 

 

 

 

SLOVA NA ZÁVĚR

 

 

Potom pak viděl jsem anděla sstupujícího s nebe, majícího moc velikou, a země osvícena byla od slávy jeho.“ (Zj 18,1)

 

A nyní přečtu druhý verše z té stejné knihy a z té stejné kapitoly.

I slyšel jsem jiný hlas s nebe, řkoucí : Vyjděte z něho, lide můj, abyste neobcovali hříchům jeho, a abyste nepřijali z jeho ran.“ (Zj 18,4)

 

Skutečnost, kterou očekáváme... Skutečnost, pro kterou zde jsme je rozhodující pro každého bratra a pro každou sestru v církvi. Záleží na tom, jak kdo tato slova přijme.

 

„Přemýšlej o rozhodnutích, která musíš udělat, a o způsobech, jak je budeš dělat. Jak tvé dlouhodobé plánování ovlivňuje například tvůj názor na věčnost?“ (BÚ 1/2015, str. 35)

 

Nyní krátký citát z Jitřenky z roku 2009 od bratra George R. Knighta s názvem 'Na hoře Blahoslavenství'. A zde jsou na 30. ledna tato slova:

 

Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po tobě, Bože! Po Bohu žízním, po živém Bohu. Kdy se smím ukázat před Boží tváří?“ (Žalm 42,2.3)

 

„Voda a pokrm jsou pro život nezbytné. Bez nich všechny ostatní věci ztrácejí svůj význam. Vždyť jakou cenu by mělo nové auto nebo dům, když by jejich vlastník umíral hladem nebo žízní? Na jídle a pití je něco zajímavého. Můžeme se najíst dosyta, ale na druhý den budeme opět potřebovat se najíst a napít. Jsme naplněni, ale ne trvale plní.

Totéž platí o naší zkušenosti s Bohem. Můžeme být zasyceni, ale přesto cítíme věčnou potřebu po naplnění. A tak tomu bude po celou věčnost. Vždy budeme toužit po Boží lásce a po vztahu s Ním. Vždy se Mu budeme chtít více podobat. Jednou z radostí vesmíru je, že můžeme být naplněni bez toho, abychom byli navždy plní. Pro křesťany už začalo nebe ve smyslu radosti, kterou cítí z toho, že Bůh už začal naplňovat jejich životy.

Boží děti budou neustále toužit po Boží lásce. Je důležité si uvědomit, že v každém okamžiku můžeme být naplněni. Ti, kteří hladovějí a žízní po spravedlnosti, 'budou nasyceni'.

Nasycení je zaslíbení současné i budoucí. Bůh nasytí ty, kdo po Něm touží. To je evangelium milosti. Nasycení je Boží dar, který nabízí zdarma každému, kdo k němu přichází. „Kdo ke mně přijde,“ řekl Ježíš, „toho nevyženu ven.“ (J 6,37) Všichni, kteří hladovějí a žízní po spravedlnosti, budou nasyceni.

Dnes můžeme být nasyceni Boží ospravedlňující milostí, která vysvobozuje z moci hříchu. Při druhém příchodu budeme naplněni posvěcující spravedlností, která vysvobozuje z přítomnosti hříchu.“

 

Poselství od Boha bylo řečeno na Generální konferenci v Minneapolis roku 1888, a to bratrem Waggonerem a bratrem Jonesem. Ale většinou účastníků bylo zavrženo, nepřijato a odmítnuto. Tím se Církev adventistů sedmého dne stává takovou, jakou ji označil Ježíš Kristus. Ale je jí zaslíbeno vítězství. To jsme četli ve dvou posledních verších knihy Zjevení. Uvedené poselství se znovu bude opakovat v moci a v síle pozdního deště. My žijeme v těchto dnech. Velice výstižně to vyjadřují poslední dvě věty z Jitřenky z roku 2009:

„Dnes můžeme být nasyceni Boží ospravedlňující milostí, která vysvobozuje z moci hříchu.“ Prožíváme tak Božího království milosti. Při druhém příchodu budeme naplněni posvěcující spravedlností, která vysvobozuje z přítomnosti hříchu.

 

Na závěr ještě přečtu z Jitřenky od bratra G. R. Knighta, den 30. ledna:

„Všichni, kteří hladovějí a žízní po spravedlnosti (mohou být dnes nasyceni) Boží ospravedlňující milostí, která je vysvobozuje z moci hříchu...“

Jsou zde použita velice důležitá slova: „budou NAPLNĚNI“.

 

A dále píše to, co se stane s námi při druhém příchodu Ježíše Krista. Při druhém příchodu, a teď pozorně poslouchejme: „budeme naplněni posvěcující spravedlností, která vysvobozuje z přítomnosti hříchu...“

 

Boží ospravedlňující milost nás vysvobodila z hříchu. Umožnila nám a Boží moc nás uschopnila, abychom zvítězili nad každým svým hříchem. Takže se při nás mohou naplnit slova ze Zj 22,14:

Blaze těm, kdo si vyprali roucha, a tak mají přístup ke stromu života i do bran města.“

Je to ona posvěcující spravedlnost, která nás vysvobozuje z přítomnosti hříchu. A ještě vysvobodí při slavném návratu Ježíše Krista.

 

 
 

 


Archiv

Kalendář
<< srpen / 2019 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 11385
Měsíc: 259
Den: 14