Jdi na obsah Jdi na menu
 


Uvažujme nad přítomnou pravdou dnes

 

Každý z nás je osobnost. Každý člověk je neopakovatelný. Nikdo není moje druhé já, ani tvoje. Proto buďme každý svůj. Mějme každý svoji osobnost. Neschovávejme se jeden za druhého. Nehrajme si na někoho jiného, abychom tak sami ztráceli sebe. Mějme každý z nás svou vlastní zdravou hrdost. Člověk byl stvořen, Bohem učiněn jako jedinec. Každý obdržel svobodnou vůli k rozhodnutí, koho a komu bude náležet. Buď Bohu anebo satanu. Jestliže Bohu, je svobodným člověkem s úžasnou možností rozvoje své osobnosti v Kristu Ježíši (Jan 8,32.36). A jestliže chce náležet satanu, pak se stává nesvobodným sám v sobě. Otroky největšího Otrokáře - satana. Bůh chce a říká nám: Buďte svoji. Buďte synové a dcery svého nebeského Krále. Ne zajatci této země v panství satana. To se stáváme otroky sami sebe.

 

K tomu řeknu jednu svou zkušenost. Když jsem poprvé přišel do sboru Adventistů sedmého dne, bylo to 31. října 1970, tak hned následující týden jsem poslal dopis manželům, kteří mě pozvali na  společné setkání věřících v Brně.

V dopise píši tato slova: „Je to až neuvěřitelné, že v tomto světě nenávisti, zla, rozporu a nejednomyslnosti žijí lidé, kteří jsou sjednoceni jednou vírou a spoutáni jednou láskou.“

A to jsem o Ježíši Kristu a o Boží pravdě vůbec nic nevěděl. O několik dní později jsem psal v závěru dopisu jednomu věřícímu kamarádovi tato slova: „...Snad nikdy nebudu takový, jací jste vy... ale přál bych si být takový, jací jste vy...“

 

 

 

 

 

 

1.) TŘI EVANGELIA

 

 

Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka.“ (Ř 1,16)

 

Nejprve se zamysleme nad slovy apoštola Pavla. Nestydí se za evangelium proto, že poznal jeho moc. Poznat, to znamená tuto moc okusit a v této moci žít. Je to radostná skutečnost. A je současně spojena s moudrostí. Evangelium a Boží moc - Ježíš Kristus vítězí na Golgatě – záchrana pro nás. Duch svatý otevírá cestu k nebeskému domovu.

 

Co říci o těch, kteří přijímají tuto zprávu, ale žádnou moc nezakouší? A druhá otázka: Proč tři evangelia? Která to jsou?

 

Když nežijeme a nezakoušíme moc evangelia, tak se mu prostě nepoddáváme. Nečiníme to, co činil apoštol Pavel: „Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.“ (Ga 2,19.20)

 

A tři evangelia?

Nejprve si řekneme, kde je o nich zmínka.

Zde je první:

Duch Panovníka Hospodina je nade mnou. Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění.“ (Iz 61,1)

Prorok Izajáš mluví o evangeliu, které vysvobozuje člověka z otroctví hříchu a z panství satanova. Ve slově Božím se objevuje 82x zmínka o tomto evangeliu.

A ve vztahu k tomuto evangeliu napsal apoštol Pavel na začátku křesťanských dějin i tato slova: „Divím se, že se od toho, který vás povolal milostí Kristovou, tak rychle odvracíte k jinému evangeliu. Jiné evangelium ovšem není; jsou jen někteří lidé, kteří vás zneklidňují a chtějí evangelium Kristovo obrátit v pravý opak. Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet! Jak jsem právě řekl, a znovu to opakuji: Jestliže vám někdo hlásá jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet!“ (Ga 1,6-9)

Tu jsem viděl jiného anděla, jak letí středem nebeské klenby, aby zvěstoval věčné evangelium obyvatelům země, každé rase, kmeni, jazyku i národu.“ (Zj 14,6)

 

 

Jaký je mezi těmito evangelii rozdíl podle Božího slova? Co k tomu říká Boží prorok?

 

Rozdíl je hned v tom, jak jsou nazvány:

1) “věčné“ - o tomto evangeliu je v Písmu zmínka 82x.

2) „jiné evangelium“ - o tomto evangeliu je zmínka celkem 2x a 2x je nad ním vysloveno prokletí, protože nepřátelé chtějí, aby pro lidi bylo neúčinným. Nebylo jim mocí ke spasení (Ř 1,16).

3) „věčné evangelium“- o tomto evangeliu je v Božím slově zmínka pouze jednou, a to v trojandělském poselství.

 

 

Má nám to co říci do nadcházejících událostí a blízké budoucnosti?

 

Určitě. Samy názvy napovídají. Za druhé jsou odděleny časem. Jedno je vysloveno na začátku křesťanských dějin a druhé je vysloveno v knize starozákonního Božího proroka Izajáše. Další je vysloveno v posledním varovném poselství, které je určeno všem lidem na zemi.

 

 

Jenom názvy jednotlivých evangelií a čas je od sebe odděluje?

 

Rozhodně ne. Přečtěme si tento biblický text: „Řekl mi: 'Až po dvou tisících a třech stech večerech a jitrech dojde svatyně spravedlnosti.'“ (Da 8,14 )

Víme, že se zde jedná o nebeskou svatyni a o velekněžskou službu Ježíše Krista v nebeské svatyni.

 

 

Co o tom říká Boží slovo?

 

Uvedu tři místa z Božího slova. Celá předobrazná služba Levitských kněží v pozemské svatyni tak, jak je především znázorněna ve 3. Mojžíšově knize, předznamenává budoucí službu Ježíše Krista v nebeské svatyni. O tom píše jeden z nejpovolanějších židovských učitelů apoštol Pavel.

Jedná se o dvě oddělení svatyně. Svatyni a svatyni svatých, kde se v roce 1844 končí 1260 prorockých let. Pán Ježíš přechází ze svatyně, do svatyně svatých. Poselství Tří andělů to oznamuje všemu lidstvu na této planetě.

 

To, co jsi řekl ve vztahu ke dvěma oddělením svatostánku a ke službě Ježíše Krista od roku 1844 můžeme doložit z Božího slova.

 

Rok 1844 je doba průkopníků adventního hnutí. Duch svatý probouzí lidi z duchovního spánku a vede je k Božímu slovu – k prorocké knize Daniel a Zjevení. Ježíš Kristus své církvi posílá poselství:

Andělu církve ve Filadelfii piš: Toto prohlašuje ten Svatý a Pravý, který má klíč Davidův; když on otvírá, nikdo nezavře, a když on zavírá, nikdo neotevře: Vím o tvých skutcích. Hle, otevřel jsem před tebou dveře, a nikdo je nemůže zavřít. Neboť ačkoli máš nepatrnou moc, zachoval jsi mé slovo a mé jméno jsi nezapřel.“ (Zj 3,7.8)

 

Verš 7: To, co se odehrává v nebeské svatyni, souvisí s Božím lidem, adventy sedmého dne na zemi (Zj 11,1). Jen Ježíš Kristus je Pánem své církve: Knězem - Veleknězem – Soudcem – Králem. Jen On má moc nad nebeským svatostánkem. Jen On má klíče k otevření a zavření dveří dvou oddělení svatyně v nebi.

 

 

 

 

2.) JEŽÍŠ KRISTUS A EVANGELIUM

 

 

První zpráva o zaslíbeném Beránku Božím (nepřímo o evangeliu) byla vyslovena v ráji:

Nad to, nepřátelství položím mezi tebou a mezi ženou, i mezi semenem tvým a semenem jejím; ono tobě potře hlavu, a ty potřeš jemu patu.“ (1 Moj 3,15)

 

Tato slova byla řečena Hospodinem po pádu člověka do hříchu. Byla pronesena první dvojici v ráji - Adamovi a Evě. To, co je v nich řečeno, je slovo evangelia. Bez této radostné zprávy by nic na této zemi nemělo cenu. Nebyla by žádná naděje. Nikde, v ničem a v nikom by nebylo vysvobození. Nikde bychom se nesetkali z milostí. Žádné zaslíbení vítězství by neexistovalo. Nebyla by naděje. Žili bychom bez víry. Nikde a v nikom bychom se nesetkali s projevem lásky. V ničem by nebylo ani zrnko, ani špetka lásky. Byl by to neuvěřitelně hrozný a těžký život neustálé mučivé trýzně, do které nepronikne ani parsek, nezasvitne ani záblesk. Jen jedna jistota všech a konec všech – v jezeře ohně.

Coje dnes světlem naší naděje? Hlavními postavami trojandělského poselství nejsou tři andělé, ale Ježíš Kristus. Tak jako první vyslovené zaslíbení dané lidem v ráji - že bez Ježíše Krista by bylo prázdno. Bez Ježíše Krista by Trojanělské poselství nemělo žádný význam. V tomto poselství je řeč o Ježíši Kristu a o Jeho díle od té chvíle, kdy opouští zemi a říká svým učedníkům - dávaje naději všem lidem po všechny věky na této zemi. Ježíš slíbil, že opět přijde a učiní konec všemu zlému, všem zlým lidem na této zemi i satanu a padlým andělů. A že ty, kteří se znovu narodili křtem víry, vezme k sobě.

 

 

O moci evangelia je zaznamenáno v knize Zj 10, 7: „Ve dnech, kdy zazní polnice sedmého anděla, naplní se Boží tajemství, jak je Bůh oznámil svým služebníkům prorokům.“

Jakoby celá zvěst tohoto verše připomínala svým vyjádření i obsahem své řeči. Jaký je vztah starozákonního proroka Amose k proroctví – dle Amos 3,7, jaký je vztah proroka Zacharjáše – dle Zach 13,1 v událostech toho, co se stalo na kříži Golgaty.

To znamená, že všechna staletí na této zemi jsou ve znamení Boží milosti a Boží moci, která je lidem nabídnuta ke spasení. Přečteme si o tom v knize starozákonního Božího proroka Zacharjáše:

V onen den vytryskne pro dům Davidův i pro obyvatele Jeruzaléma pramen k obmytí hříchu a nečistoty.“ (Za 13,1)

Ježíš Kristus je součástí jak prvního zaslíbení, tak poslední zmínky o vítězství Božího lidu v dokončení Božího tajemství dějin spásy. I Trojandělské poselství mluví o Ježíši Kristu jako o středu celé poslední varovné zvěsti, jako o jediné naději spásy.

Nečiníť zajisté Panovník Hospodin ničeho, leč by zjevil služebníkům svým prorokům.“ (Am 3,7)

Tak je to On, Ježíš Kristus, kdo nás do tohoto světa posílá, abychom zde byli Jeho svědky, solí země pro slova závěrečné Pravdy, světlem světu v jistotě přicházející spravedlnosti. Ano, abychom byli svědky konce s poselstvím konce. V trojandělském poselství slyšíme slova Ježíše Krista, ve kterých dává pověření a oprávnění svým učedníkům: „Ježíš přistoupil a řekl jim: 'Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.'“ (Mt 28,18-20)

 

 

Rád bych věděl, jak by nám Pán Ježíš tato slova řekl dnes na konci adventního hnutí, kdy se tak často mluví o „poslední generaci.“ V době, kdy z našich kazatelen a úst našich kazatelů téměř neslyšíme burcující slova trojandělského poselství, a už vůbec ne jasný a rozhodný hlas Třetího anděla (dle Iz 58,1-14)

 

Tato slova patřila stejně tak učedníkům, jak nám. Nic se na nich nemění. Rozdíl je pouze v poselství, daném Bohem. V čase, ve kterém se nacházíme a ve zkušenosti Božího lidu tak, jak nás Duch svatý vede, vyučuje, vychovává a připravuje.

Kdosi řekl na adresu adventistů sedmého dne tato slova. Mám za to, že tento muž se jmenoval Taylor. Cituji: „Církev, která má takové poselství, má svatou povinnost žít ve vědomí naplnění jí daného zaslíbení.“

A nyní přečtu slova z úvodu Studijní jitřenky. Je možné, že to jsou slova ducha proroctví.

Pokud budeme setrvávat v záměru, který nám Bůh dal v poselství Tří andělů, až k hlasu Třetího anděla, kterým se máme stát; pak nás Bůh povede k úplnému naplnění, k uskutečnění Božího zaslíbení. To je poselství nám dané pro všechny lidi na této zemi (viz Zj 14,6-12).“

 

Ježíš Kristus je hlavní postavou prostupující celé trojandělské poselství. On sám se v „evangeliu“ představil jako Beránek Boží (za svého pobytu na této zemi). On sám, Bůh věčné lásky a věčné spravedlnosti. Jak nám to dává poznat dnes?

 

 

 

 

3.) JEŽÍŠ KRISTUS A VĚČNÉ EVANGELIUM

 

 

Jsem rád, že přecházíme touto otázkou k té nejdůležitější části.

 

První, co chci říci a co musíme mít na mysli, než přečtu první verš, je toto: Všechno je řízeno Prozřetelností Boží a Ježíš Kristus uskutečňuje Boží záměry. Proto přišel mezi nás a postavil se na naše místo, aby:

1) oslavil Boha-Otce (Jan 17,4)

2) zachránil člověka (Jan 17,4.12.24)

 

Luk 4,16-21.28.29 - budeme sledovat verš za veršem:

 

Verš 16: „Přišel do Nazareta, kde vyrostl. Podle svého obyčeje vešel v sobotní den do synagógy a povstal, aby četl z Písma..“

Sobotní den, sobotní škola. Ježíš Kristu ve svém rodném městě mezi svými. A zúčastňuje se spolu s nimi sobotní pobožnosti. Poslouchá Boží vůli jako i ostatní v tomto sboru.

 

Verš 17: „Podali mu knihu proroka Izajáše; otevřel ji a nalezl místo, kde je psáno:“

Pánu Ježíši je dána kniha proroka Izajáše, a to čistě náhodně prozřetelností Boží. Ne On si ji

vybral, ale „podali mu“ ji. A nyní je na Něm, aby vybral místo, které bude číst. Nachází toto místo a čte. Proč čte zrovna tuto pasáž z Božího slova?

 

Verš 18: „Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým vrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu.“

Verš 19: „abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.“

Proč Ježíš Kristus v těchto místech přestal číst? Čteme ve verši 20, co nyní následuje.

Po přečtení toho, co bylo přečteno.

Verš 20: „Pak zavřel knihu, dal ji sluhovi a posadil se; a oči všech v synagóze byly na něj upřeny.“

Zde tedy uprostřed děje, který popisuje prorok Izajáš, Pán Ježíš končí. Proč? Proč jsou na Něho upřeny oči všech? Co chtějí vědět? Proč přestal číst a nečte dál? Anebo, je na Pánu Ježíši něco zvláštního? Nebo na ně zapůsobil Duch svatý a k něčemu je přivádí?

Verš 21: „Promluvil k nim: 'Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.'“

Toto je chvíle ticha, kdy k nim Ježíš Kristus musí promluvit. Je to skutečnost a oni ta slova potřebují slyšet. Povstává a mluví k nim, k lidem ze stejného městečka.

Verš 22: „Všichni mu přisvědčovali a divili se slovům milosti, vycházejícím z jeho úst. A říkali: 'Což to není syn Josefův?'“

Okamžik, kdy se rozhoduje v člověku, Duch svatý působí. Jejich Spasitel je mezi nimi. Vystupuje podle proroctví. On sám je čte před nimi. On, Ježíš Kristus, jim vysvětluje všechny ty předobrazné služby, všechna ta proroctví, jež se nyní na něm naplnila. To, co četl: „...se naplnilo v uších vašich...“. Emoce, libá slova, ale rozum, v němž nežijí Boží slova. Satan toho využívá a pro ně říká: „...Což to není syn Josefův?'“ A pochybnost v nich je zasazená... A co následovalo?

Verš 28: „Když to slyšeli, byli všichni v synagóze naplněni hněvem.“

Verš 29: „Vstali, vyhnali ho z města a vedli až na sráz hory, na níž bylo jejich město vystavěno, aby ho svrhli dolů.“

 

 

Z toho je naprosto zřejmé, že Ježíš Kristus přišel na tuto zemi ustanovit království milosti. Vysvobození člověka z hříchu. Nabízí všem lidem možnost pokání. Změnu smýšlení. Přeorientování celého jejich života ke svobodě, k volnosti, k radosti, k úplnému odpuštění a k dokonalému štěstí. Sesílá jarní déšť, aby se lidé na zemi stávali Božími dětmi. Aby hledali cesty k navrácení se k Bohu. Najití cesty domů, to je evangelium.

 

Začneme verši z Nového zákona: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské. To je ten, o němž je řečeno ústy proroka Izajáše: Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!“ (Mt 3,2.3)

 

To jsou slova Jana Křtitele o nastávajícím království milosti. Jde o výzvu celému národu - co má činit. To samé je řečeno národu soudu (církvi) ve hlasu třetího anděla.

 

Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete... Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.“ (Luk 13,3.5)

 

Ježíše Krista pronáší k tomuto národu stejná slova jako Jan Křtitel. Pokání, změna smýšlení, nasměrování nové cesty a nového stylu života. Jedinou možností, jak být zachráněn pro věčný život. Ta samá slova říká Ježíš Kristus nám, adventistům sedmého dne (viz Zj 3,19 – pokání. Zj 3,18 – rada věrného Svědka) Uposlechnutí této rady je jedinou možností, jak být zachráněn pro věčný život.

 

Má-li kdo z vás nedostatek moudrosti, ať prosí Boha, který dává všem bez výhrad a bez výčitek, a bude mu dána.“ (Jk 1,5)

 

Tato slova jsou příliš jasná. Vědomá nevědomost je hříchem.

 

Henoch věřil, a proto nespatřil smrt, ale Bůh ho vzal k sobě. `Nebyl nalezen, protože ho Bůh přijal.´ Ještě než ho přijal, dostalo se Henochovi svědectví, že v něm Bůh našel zalíbení... Mojžíš věřil, a proto, když dospěl, odepřel nazývat se synem faraónovy dcery... kteří svou vírou dobývali království, uskutečňovali Boží spravedlnost, dosáhli toho, co jim bylo zaslíbeno.“ (Žd 11,5.24.33)

 

Henoch – měl svědectví. Vědomí Boží přízně budeme muset mít my, jako i naši bratři a sestry na začátku adventního hnutí (před 22. říjnem 1844).

Mojžíš – víra a odvaha vzepřít se ženě, která si jej vzala za svého. Tuto víru budeme muset projevit také.

Věrní – skrze víru. Dosahovali království – spravedlnosti – uskutečnění zaslíbení – vítězství. A toto je nám nabízeno věrným Svědkem: víra – Kristova spravedlnost – moc Ducha svatého k vítězství.

 

Aby se pravost vaší víry, mnohem drahocennější než pomíjející zlato, jež přece též bývá zkoušeno ohněm, prokázala k vaší chvále, slávě a cti v den, kdy se zjeví Ježíš Kristus.“ (1 Pt 1,7)

 

Tato slova apoštola Petra jen potvrzují předchozí a dochází až cíli naší víry!

 

Kdo zvítězí, tomu dám usednout se mnou na trůn, tak jako já jsem zvítězil a usedl s Otcem na jeho trůn. Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím.“ (Zj 3,21,22)

 

Jen vítězové dosahují nebe. Ježíš Kristus všem sedmi církvím říká tatáž slova. Jestliže máme uši, které dovedou slyšet Boží hlas, pak toto je řeč Ducha svatého ke každému z nás.

 

„Nic se neděje náhodou. Bůh nic v otázce své církve neponechává samovolnému vývoji. Ve všem vidíme přesnost, zákonitost, účelnost. Zamysleme se nad tím a sledujme tyto věci: 7. - 17. ledna 2015 – 10 dnů modlitebního úsilí. Návaznost na Letnice na začátku křesťanských dějin. Vyhlášeno Generální konferencí.“ (BÚ 1/2015, str. 18)

 

 

Název sobotního úkolu na druhý sobotní den (17. ledna 2015). Poslední den desetidenního modlitebního úsilí. „OTÁZKA ŽIVOTA A SMRTI.“

A nyní přečtu poznámku hned pod názvem: „V našem životě jsou i velmi důležitá rozhodnutí, jež se týkají zásadních oblastní v našem životě...“

Co by mohlo být důležitějšího pro nás, než spojit se na modlitbách za duchovní obnovu každého z nás. Za život víry. Být připraveni a hotovi dokončit Boží dílo v Boží moci. Slova a život Ježíše Krista v nás.

Pokračuji dále v slovech odstavce. Tato slova jsou velice důležitá pro nás, pro adventisty sedmého dne. Určitě! A ne náhodou jsou v tomto týdnu napsána právě zde! Čteme: „V knize Přísloví jsou zmíněny situace, o nichž se mluví jako o otázkách života a smrti. Slova, která jsou používána, jsou silná a někdy velmi názorně líčí situaci... To, kam směřujeme, naše věčnost (a co by mohlo být důležitějšího, než věčnost) závisí na našich rozhodnutích, která děláme nyní. Vezměme proto vážně tato silná slova i jejich důležitost.“

 

Jestliže věřím v Boha a Bohu, připouštím vedení Duchem svatým a Boží prozřetelnost, tak beru vážně i tato slova. Jsem k tomu vybízen. Pak se musím zamyslet i nad tím, že se nic pro nikoho z nás neděje náhodou. V druhém případě nemá cenu být věřícím člověkem, který vyznává svého Boha.

Vezměme si z těchto vět naučení pro nás, v této době, na konci adventního hnutí, v čase věčného evangelia, z knihy Přísloví. Jsou to slova Božího proroka. Věřím, že dostaneme věrný, přesný, určitý a jistý obraz o nás dnes. Vstup do těchto dnů je určen slovy Hospodina Boha, Pána církve -33:

 

Moudrost pronikavě volá na ulici, na náměstích vydává svůj hlas.“ (Př 1,20)

Bratr E. Knechtle píše, že tato slova knihy Přísloví od 20. do 33. verše jsou napsána pro nás, adventisty sedmého dne. Zkusme se v nich najít. Velice dobře víme, že moudrostí, o které je zde řeč, je Ježíš Kristus. Co pro záchranu člověka udělal a dělá?

Volá na nároží plném hluku, pronáší své výroky u vchodů do městských bran:“ (Př 1,21)

Za všech okolností a v jakékoliv situaci k sobě Ježíš Kristus volá ty, za které umíral. Dále říká:

Dokdy budete, vy prostoduší, milovat prostoduchost, dokdy posměvači budou mít zálibu v posmívání, hlupáci poznání nenávidět?“ (Př 1,22)

Taková je odpověď lidí na projev Jeho lásky. Oběť smíření přinesou na kříži Golgaty. Proč? Protože si zamilovali hloupost světa a jeho bláznovství. Tělesný způsob života je jim bližší a hříchy těla milejší. A to už jsme tam, kde se nacházíme i my. Protože i adventisté sedmého dne mají v nenávisti hlas Božího proroka, aby dosahovali „spasitelného umění“.

 

Obraťte se, když vám domlouvám. Hle, nechám na vás proudit svého ducha, uvedu vám ve známost svá slova.“ (Př 1,23)

Duch svatý je volá k sobě... A to již tolik let. Boží děti středověku se ptají spod oltáře: „dokdy?“ A Boží lid v církvi ostatků se ptá: „Jak dlouho toto zlé uprostřed svého lidu ponecháš?“ A Pán Ježíš svému lidu odpovídá: „Protože jsem volala, a vy jste odmítali, ruce jsem vztahovala, a nikdo na to nedbal, každé mé radě jste se vyhýbali, nedali jste na mé domlouvání.“ (Př 1,24.25)

Protože Ježíš udělal všechno proto, abychom mohli být ze světa vysvobozeni. V díle jeho proroka nám dal všechno, abychom v duchovních věcech neměli nedostatku. Ale my jste si téměř nic z těchto nebeských hodnot neoblíbili...

 

...i já se budu smát, až budete v bídě, budu se vysmívat, až na vás přijde strach, až na vás přijde strach jako ničivá bouře a vaše bída se přižene jako vichřice, až na vás přijde soužení a tíseň.“ (Př 1,26.27)

 

 

Že by se nám Bůh smál? Že by se posmíval tomu, jak na tom jsme?

 

Věřím, že tomu není tak, jak tomu rozumíme po přečtení těchto slov. Spíše je zde podle Božího slova vyjádřena myšlenka, že když se člověk dopustil hříchu, že Hospodin litoval toho, že se člověk dopustil hříchu. Neboť to způsobilo Bohu bolest a utrpení Jeho Synu.

Proto na nás přijde to, o čem Boží prorok píše.

 

Tehdy mě budou volat, a neodpovím, budou mě hledat za úsvitu, a nenaleznou.“ (Př 1,28)

V těchto slovech čteme to, co o nich prorocky říká prorok: „měli poznání v nenávisti a bázeň před Hospodinem si nezvolili, nedali na mou radu, každou mou domluvu znevážili. (Př 1,29.30)

Je nemožné na tomto bojišti sloužit dvěma pánům. Buď Boha budeme milovat, budeme nenávidět hřích a ke zlému budeme mít odpor. Anebo budeme milovat satana, oblíbíme si hřích a budeme mít ke všemu, co se líbí tělu, opor.

Co je příčinou toho, že jsme se stali takovými lidmi? Že jsme nedbali rad, které jsme dostali jak v Božím slově, tak v díle Božího proroka?

 

Budou jíst plody své cesty, přesytí se svými plány.“ (Př 1,31)

 

A toto je důsledek. Jak si kdo koho vyvolil, tak jeho pán jej odměnil. Raději trestání od Boha, než hlazení od satana.

 

Nebo pokoj hloupých zmorduje je, a štěstí bláznů zahubí je.“ (Př 1,32)

 

Procházíte sbory bez napomenutí, bez varování, bez kárání, bez výstrah a bez trestání...

 

Těžkou ránu mého lidu léčí lehkovážnými slovy: 'Pokoj, pokoj!' Ale žádný pokoj není.“ (Jr 6,14)

 

Ale kdo mě poslouchá, v bezpečí bude bydlet a žít klidně, beze strachu z něčeho zlého.“ (Př 1,33)

 

Ale hezké lži, ty nikoho nezachrání. Jen poslušnost, odvaha víry a věrnost života je odměnou těm, kdo Boha milují a jdou za Ježíšem Kristem. Jsou den ze dne víc a více připoutáváni Duchem svatým k nebesům.

 

Tato slova jsou „otázkou života a smrti“, „věrně líčí naší situaci“.

Tato slova „nám také dávají znát, zda jsme svým rozhodnutím nasměrováni na cestu k životu a na věčnost.“

Právě tato slova Božího slova nám dávají znát „že záleží na tom, co my děláme nyní“.

Říkají zároveň to, co máme dělat: „vzít vážně jejich důležitost“.

A to nás vrací k první větě: Jsou otázkou života a smti !!!

 

 

Vědomí zodpovědnosti nás staví na nohy. Jak se to projeví?

 

Poslušností. Skutečností toho, kdy začínáme opravdu žít. Jako čestní lidé, kteří jsou Božími služebníky, Jeho svědky na této zemi. Lidé, adventisté sedmého dne, kteří přijali trojandělské poselství, kteří vzali vážně slova svého Pána a kteří žijí ve vědomí jeho naplnění. Vědomí této zodpovědnosti nás staví na nohy a dává nám vědomí hodnoty. Naše hodnota je ve slovech poselství, které je otázkou života a smrti. Tak stojíme před Bohem. Takové je naše postavení ve společnosti. Takoví jsme před sebou samými.

 

„Raději zemřít než zneuctít nebo přestoupit Boží zákon. Jako lid, který vyznává, že připomíná a ochraňuje nejslavnější a očišťující pravdy Božího slova, musíme mít ty nejvyšší cíle a standardy jednání.“ (5T 147)

 

 

Vstupujeme do rozhodného a závěrečného boje. Ať tomu věříme nebo ne. Ať si to uvědomujeme nebo ne.

 

Přečtu z Božího slova o událostech posledních dnů, o závěrečných událostech na této zemi zaznívajících v hlase Třetího anděla, v moci sestupujícího anděla (dle Zj 18,1.4).

 

Když Beránek rozlomil pátou pečeť, spatřil jsem pod oltářem ty, kdo byli zabiti pro slovo Boží a pro svědectví, které vydali. A křičeli velikým hlasem: 'Kdy už, Pane svatý a věrný, vykonáš soud a za naši krev potrestáš ty, kdo bydlí na zemi?'“ (Zj 6,9.10)

 

Zde vidíme a slyšíme... To jsou Boží děti. To je Boží lid, ti, kteří hledají Boží spravedlnosti a kteří podle slov Ježíše Krista jednají: „Hledejte jeho království a to ostatní vám bude přidáno“ (L 12,31). A volají ke spravedlivému Bohu, kdy On uskuteční to, pro co žili, za co trpěli i umírali. To je středověk...

 

...a poručil mu /Hospodin/: 'Projdi středem města, středem Jeruzaléma, a označ znamením na čele muže, kteří vzdychají a sténají nad všemi ohavnostmi, které se v něm páchají.'“ (Ez 9,4)

 

Církev Boží – a lidé středověku... Uprostřed nich je Boží lid. To jsme četli v knize Zjevení.

Církev Boží – a lidé dnešních dnů. Tato církev je Boží lid.

Stejně jak v době středověku, tak i v dnešní době je to lid Boží, oni k sobě patří, jsou nerozlučně spojeni.

 

 

Co má starozákonní a novozákonní Boží lid společného? Jaký to má význam v dnešních dnech, ve vztahu k dokončení Božího díla?

 

Jde o vyjádření posledních událostí odehrávajících se na této zemi. Věřím, že nás k tomu povedou i následující verše, závěrečné citáty a výroky Božího proroka. Je nám oznámeno všechno a je to řečeno i ve slovech Ježíše Krista o Duchu svatém, o jeho díle při Božím lidu konce.

Nyní odpovím na tři otázky.

1) Co má lid společného? Jde o lid, který stojí věrně za všech okolností na straně svého Boha a Pána Ježíše Krista. Je ve svém čase oděn mocí a silou Ducha svatého.

2) Mají slovo Boží, a to slovo Boží je zřejmé všem lidem na zemi díky svědectvím jejich životů - k záchraně jedněm nebo k odsouzení druhým. V nebi je vydán rozkaz - projdi prostředkem této církve a zapečeť ty, kteří pláčou nad tím, k čemu dochází na této zemi a co se zlého, nevěrného a odbojného děje v této církvi.

3) Výkřik zpod oltáře a pláč Božího lidu uprostřed církve došel k trůnu milosti a dotkl se Božího srdce. Na tento výkřik a na tento pláč odpovídá nebe.

 

 

Co jim vlastně tak důležitého řečeno? Vždyť tato slova musí patřit i nám.

 

A Pán řekl: 'Všimněte si, co praví ten nespravedlivý soudce!'“ (L 18,6)

Bůh k nám mluví, máme slyšet. On, náš Ježíš, Soudce a Velekněz ve svatyni svatých. Pán Ježíš je soudce věrný, pravý a spravedlivý.

 

Říká nám tato slova: „Což teprve Bůh! Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá?“ (L 18,7)

 

To jsou slova Hospodina Boha, že určitě přijde Den, který bude Dnem pomsty. Bůh promlouvá k těm, kteří k němu volají. Celá země je dnes po celých 24 hodin a každý den obepnuta modlitbami plačících a křičících dětí volajících dnem i nocí o uskutečnění Božího království.

 

Ujišťuji vás, že se jich brzo zastane. Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“ (L 18,8)

 

Ano. I zde jsou slova Ježíše Krista. Je to Jeho ujištění. On sám nám dává jistotu, že své věrné pomstí. Že přijde jako spravedlivý Bůh. Přesně tak, jak v tichém a pokorném Nazaretském viděli židé „...krále na Sijónu … rozdrtíš je železnou holí“ (Ž 2,6.9).

Tak nyní přijde ve svých dnech ke svému lidu a pro svůj si lid. Je zde však jedna podmínka. Boží lid musí projevit „víru Ježíšovu“ ke spasení těm, kteří „vyjdou z Babylona“ (dle Zj 18,4) Musí tak být na svědectví těm, kteří jsou politickým i duchovním Babylonem, a kteří v této církvi nebudou mít v sobě život víry ke spasení...

...evangelium o království bude kázáno po celém světě na svědectví...“ (Mt 24,14)

Musí projevit víru. Víru, jakou měl Pán Ježíš. I oni jsou těmi, pro které si ve své slávě přichází Král králů a Pán pánů a přináší jim spásu.

 

 

 

 

HLEDEJME EVANGELIUM DNES, PRÁVĚ DNES!

 

Pravdu o evangeliu potvrdím slovy Božího proroka, kterého Hospodin dal této poslední sedmé církvi, která dnes na konci adventního hnutí jde vstříc přicházejícímu Králi.

 

V listu Římanům 1,16.17 je napsáno: „Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka. Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: `Spravedlivý z víry bude živ.'“

 

Nyní se na to podívejme podrobněji:

Evangelium Kristovo - „moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida...“

Věčné evangelium Ježíše Krista - „moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida,

ale také pro Řeka

 

Verše z Bible ke slovům apoštola Pavla (Žida i Řeka i Římana):

Vtom jsem viděl jinou šelmu, jak vyvstala ze země: měla dva rohy jako beránek, ale mluvila jako drak. Z pověření té první šelmy vykonává veškerou její moc. Nutí zemi a její obyvatele, aby klekali před první šelmou, které se zahojila její smrtelná rána. A činí veliká znamení, dokonce i oheň z nebe nechá před zraky lidí sestoupit na zem. Bylo jí dáno dělat znamení ke cti první šelmy a svádět jimi obyvatele země; rozkazuje obyvatelům země, aby postavili sochu té šelmě, která byla smrtelně zraněna mečem, a přece zůstala naživu. Je jí dáno, aby do sochy té šelmy vdechla život, takže ta socha mluvila a vydala rozkaz, že zemřou všichni, kdo před ní nepokleknou. A nutí všechny, malé i veliké, bohaté i chudé, svobodné i otroky, aby měli na pravé ruce nebo na čele cejch, aby nemohl kupovat ani prodávat, kdo není označen jménem té šelmy nebo číslicí jejího jména.“ (Zj 13,11-17)

 

Nyní si najdeme slova do dnešních dnů. Co se odehrává v církvi na konci adventního hnutí v době ukončujícího předadventního soudu dle slov poselství Třetího anděla? Zde jsou slova jak o Židech, kteří pro nevěru nevešli, tak o věrných, kteří na konci dějin této planety, pro víru vejdou... „Tak vidíme, že nemohli vejít pro svou nevěru.“ (Žd 3,19)

 

I nám se přece dostalo zaslíbení jako těm na poušti. Ale zvěst, kterou slyšeli, jim neprospěla, když ji vírou nepřijali... Budeme moci jít dále, když to Bůh dovolí.“ (Žd 4,2 a 6,3)

 

Proto přísáhl Hospodin ve své spravedlnosti, ve své věrnosti, milosti a ze své lásky, že vejdou ve věčné odpočinutí ti, kteří uvěřili. Neboť vírou vyšli a pro víru svou vejdou... „Spravedlivý bude žít pro svou věrnost.“ (Abk 2,4)

 

A nyní uvedu ještě jeden verš z Písma, který má pro nás tak aktuální obsah: „Skrze proroka vyvedl Hospodin Izraele z Egypta, skrze proroka nad ním držel stráž.“ (Oz 12,14)

 

A to je pravda o Božím lidu i dnes. Celé dějiny adventismu o tom vydávají svědectví. Čím projdou ti, kteří vejdou? Přečtěme si slova Božího proroka, sestru Ellen G. Whiteovou:

„Již probíhají přípravy a jsou v pohybu hnutí, které budou mít za následek učinění obrazu šelmy. V pozemských dějinách se odehrají události, které naplní předpověděná proroctví pro tyto poslední dny.“ (RH, 23. dubna 1889)

„Přípravy již probíhají...“ - viz Zj 13,3.11.12.14 (GC Svoboda svědomí ohrožena, strana 563-581)

„...odehrají se události...“ - viz Zj 13,3.13.15.16.17 (GC 582-652)

 

„Pán mi jasně ukázal, že obraz šelmy nebude vytvořen před uzavřením doby milosti; protože to má být velkou zkouškou pro Boží lid, která rozhodne o jeho věčném osudu (dle Zj. 13,11-17). Obraz šelmy nebude utvořen před koncem doby milosti pro adventisty sedmého dne. Dokud nebudou věrní v této církvi zapečetěni (viz Zj 7,3).“ (Dopis 11, 1890)

 

„Čas Božích zničujících soudů je dobou milosti pro ty, kteří neměli žádnou příležitost dozvědět se, co je pravda. Pán na ně s něžností pohlédne. Jeho milosrdné srdce je dotknuto; jeho ruka je stále vztažena k záchraně, zatímco dveře jsou uzavřeny pro ty, kteří nechtějí vejít. Velký počet těch, kteří v těchto posledních dnech uslyší pravdu poprvé, bude vpuštěn.“ (RH, 5. června 1906)

 

Závěrečné události na této zemi. Je to v čase, kdy se skončila doba milosti pro adventisty sedmého dne. Věrní jsou zapečetěni. Je na ně vylit zaslíbený pozdní déšť pro dokončení Božího díla, aby obstáli v Den slavného návratu Ježíše Krista. Tato doba je však ještě dobou milosti pro ty, kteří vyjdou z Babylona. Boží lid vyvolá Boží lid (viz Zj 18,1-4).

Pro lepší pochopení a porozumění těchto dvou údobí času soužení uvedu dva citáty. První se bude týkat doby milosti, který ještě trvá pro adventisty sedmého dne, a druhý času soužení, kdy již nebude čas milosti pro adventisty sedmého dne.

„Čas soužení a úzkosti, který je před námi, bude vyžadovat víru, která dokáže snést námahu, odklady a hlad, bude vyžadovat víru, která neochabne v těžkých zkouškách. Všem je poskytnut čas, aby se na tuto dobu připravili...“ (GC 620-621)

 

„Čas soužení, jakého dosud nebylo, se brzy dostaví; a k tomu budeme potřebovat zkušenost, kterou dosud nemáme a kterou mnozí ani příliš netouží získat... V tomto čase zkoušky se každá duše bude muset postavit před Boha...“ (GC 622-623)

 

 

Už dlouho, dost dlouho přemýšlím nad tím, co je to za „zkušenost“, kterou budeme potřebovat, kterou dosud nemáme a kterou mnozí ani netouží získat.

 

Tato zkouška je spojena s dobou, kdy se skončí doba milosti pro adventisty sedmého dne. A právě na tuto dobu se máme připravit. Můžeme ji srovnat s dobou „Jákobova soužení“ tak, jak ji popisuje sestra Whiteová v knize GC 616-620. Cituji pouze tyto dva výroky: „Upřímně se kál (Jákob) za svůj veliký hřích a dovolával se milosti Boží. Nedal se odvrátit od svého úmyslu, nýbrž se držel pevně anděla, provázel svou prosbu upřímným a úpěnlivým pláčem, až zvítězil... (A nyní je řeč o nás.) Kdyby je mohl vyhladit ze země, bylo by jeho vítězství úplné. Vidí, že je (věřící) střeží svatí andělé a vyvozuje z toho, že jim byly odpuštěny hříchy. Neví však, že o jejich případech bylo již rozhodnuto v nebeské svatyni...“

To znamená, že pro nás již doba milosti skončila. Nastává krátký časový úsek před dopadnutím posledních sedmi ran na tuto zemi (Zj 16). Kdy bude vyvolán Boží lid z Babylona v moci a síle pozdního deště (Zj 18,1-4)? To bude úplným koncem doby milosti pro všechny lidi na této zemi. Pak bude následovat sedm posledních ran popsaných v knize Zjevení, 16. kapitole. :

„Čtrnáctá kapitola knihy Zjevení je kapitolou nejhlubšího zájmu. Toto místo Písma bude brzy pochopeno v celém svém rozsahu. Poselství daná Janovi Zjevovateli budou zopakována se zřetelným důrazem.“ (RH, 13. října 1904)

Zde je naznačena zkušenost roku 1888, která se znovu na konci adventního hnutí zopakuje.

 

 

 

 

 

 

ZÁVĚR

 

„Kristus přijde po druhé s mocí ke spasení. Aby připravil lidské bytosti na tuto událost, poslal první, druhé a třetí andělské poselství. Tito andělé představují ty, kteří přijali pravdu a s mocí odhalí toto evangelium světu.“ (Dopis 79,1900)

 

Hodně jsme v tomto úkole hovořili o víře. Ve Zj 10,11 je napsáno: „Tehdy jsem slyšel: 'Je třeba, abys znovu prorokoval proti mnoha národům, kmenům, jazykům i králům.'“

A sama pak píše, že roku 1844 skončilo nejdelší časové proroctví.

Jak tomu máme rozumět?

Pokud rokem 1844 skončilo nejdelší časové proroctví, jak si máme vyložit slova proroka Joele pro poslední dobu ve vztahu k pozdnímu dešti?

Jsou napsána u Joele 3,1: „I stane se potom: Vyleji svého ducha na každé tělo. Vaši synové i vaše dcery budou prorokovat, vaši starci budou mít sny, vaši jinoši budou mít prorocká vidění.“

 

Několikrát v uvedených výrocích Ducha proroctví je zmíněno tříbení v Církvi adventistů sedmého dne. Ve Svědectví Božího proroka je uvedeno, že doba milosti pro adventisty sedmého dne skončí dříve než pro lidi ve světě. Otázkou tedy je, jakou to má souvislost s tímto veršem u proroka Joele 3,5: „Avšak každý, kdo vzývá Hospodinovo jméno, se zachrání. Na hoře Sijónu a v Jeruzalémě budou ti, kdo vyvázli, jak řekl Hospodin, spolu s těmi, kdo přežili, jež Hospodin povolá.“

 

Říkám to, co si nyní uvědomuji. Prosme Boha, aby nás svým Duchem svatým vedl k takové odpovědi, jakou by řekl On, kdyby byl na našem místě.

Je pravda, že nad Božím slovem se nedá uvažovat lidským rozumem, o věcech Božích přemýšlet a dílo Boží konat bez Ducha svatého. Tělesně věřící lidé dílo Boží konat nemohou. Bůh s nimi nemůže spolupracovat.

 

 

Duch svatý může zapůsobit na tělesného člověka. To je možné. Před tím, než jsme uvěřili, jsme oba dva byli tělesnými lidmi s tělesným smýšlením. Ale věřící, duchovní lidé jsou vedeni Duchem svatým. A když vedeni, tak stále vedeni. Povoláni jsme všichni, ale vyvolenými se stáváme...

 

Co chtěl říci apoštol Jan ve Zj 10,11? „...Musíš opět prorokovat...“ - I po roce 1844, kdy končí nejdelší časové proroctví...

A prorok Joel 3,1: „...vaši synové i vaše dcery budou prorokovat...“

 

1) V žádném případě si Boží slovo nemůže protiřečit. Bylo psáno pod mocí Ducha svatého. Může být také vyloženo pod vedením Ducha svatého.

2) Porovnejme tedy texty Božího slova - Zj 10,11; Da 7,25; Zj 12,6; Zj 13,5 - hovoří o jedné události - o 1260 letech, o období papežské nadvlády roku 1798.

3) Od roku 508 se začíná upevňovat papežská moc připočítáním 1290 prorockých let (Da 9,11). Připočítáním 1335 prorockých roků (Da 12,12) přicházíme k roku 1843.

 

 

Proč rok 1843?

 

Uvedu verš, kde je uveden počet 1335 - dle Da 12,12: „Blaze tomu, kdo se v důvěře dočká tisíce tří set třiceti pěti dnů.“

 

Tím docházíme k roku 1843. Zde je napsáno, že ti, kdo se dočkají tohoto roku, jsou „blahoslavení“. Protože tehdy na jaře roku 1843 adventní průkopníci nejprve očekávali druhý příchod Ježíše Krista.

 

Joel 3,1: „budou prorokovat“

1) Nejprve: Je to řečeno v budoucím čase a v souvislosti s vylitím Ducha svatého.

2) Vysvětlení obdržíme, když jej dáme do souvislosti s tím, co bylo řečeno adventním průkopníkům dle Zj 10,11. Zde je řečeno: „Je třeba, abys znovu prorokoval...“ Jedná se tedy o dobu na začátku a na konci adventního hnutí.

3)Jedno mají tyto dva verše společného:

Zj 10,11: „...Je třeba, abys znovu prorokoval proti mnoha národům, kmenům, jazykům i králům.“

Zj 14,6: „Tu jsem viděl jiného anděla, jak letí středem nebeské klenby, aby zvěstoval věčné evangelium obyvatelům země, každé rase, kmeni, jazyku i národu.“

Poselství tří andělů – hlásají adventní průkopníci hned v samých začátcích prorockého hnutí. V tomto smyslu všichni adventisté sedmého dne, kteří toto poselství a poslání vzali vážně, jsou proroci, protože mají prorocké poselství. To je vyjádřeno i u proroka Joele 3,1: „I stane se potom: Vyleji svého ducha na každé tělo. Vaši synové i vaše dcery budou prorokovat, vaši starci budou mít sny, vaši jinoši budou mít prorocká vidění.“

 

Proč se zde mluví o synech a dcerách, o starcích a mládencích?

 

Protože nyní, na konci adventního hnutí, tedy v době závěrečných událostí, se nejedná o lidi ve světě. Ale Boží prorok nám dává znát, co se děje uvnitř církve.

 

 

Zbývá zodpovědět poslední otázku. Najdeme pro to opodstatnění v Božím slově?

 

Přečtu tento verš Joel 3,5 :

Avšak každý, kdo vzývá Hospodinovo jméno, se zachrání. Na hoře Sijónu a v Jeruzalémě budou ti, kdo vyvázli, jak řekl Hospodin, spolu s těmi, kdo přežili, jež Hospodin povolá.“

 

Tento verš má pro adventisty sedmého dne posledních dnů obrovskou cenu. Dává jim odvahu k vytrvalosti a sílu víry. Vědomí, že jsou Božím lidem a budou jím až dokonce!

Nyní se zamyslíme nad tímto biblickým textem:

1) „...kdo vzývá Hospodinovo jméno, se zachrání...“ - Jde o vyznání víry.

2) „Na hoře Sijónu a v Jeruzalémě budou ti, kdo vyvázli..“ - Zde je obrovské ujištění, které nám bylo dáno a můžeme z něj právem mít velikou radost. Církev adventistů sedmého dne vytrvá, vydrží a zvítězí. Z ní vyjdou vítězové, kteří budou vysvobozeni!

3) „...jak řekl Hospodin, spolu s těmi, kdo přežili, jež Hospodin povolá.“ - Nyní Pán církve upřesňuje svoji řeč o těch, kteří budou vysvobozeni. Církev nebude spasena. Dílo Boží bude dokončeno v jednotlivcích. Bůh dokončí své dílo zvláštním způsobem a vyvoleným lidem. Tak, aby svět byl zasažen a pokrytci v církvi zahanbeni. Budou to dramatické události, bolestné chvíle.

 

...ve dnech, kdy zazní polnice sedmého anděla, naplní se Boží tajemství, jak je Bůh oznámil svým služebníkům prorokům.“ (Zj 10,7)

 

Každá žena, když se jí má narodit synek nebo dcerka, prožívá bolest, ale když se dítko narodí, je šťastná, na všechno zapomene. Teď už budeme spolu žít. A tak to bude s Božím lidem na konci dějin této planety. Na závěr přečtu poslední verše tohoto úkolu.

 

Hle, já stvořím nová nebesa a novou zemi. Věci minulé nebudou připomínány, nevstoupí na mysl. Veselte se, jásejte stále a stále nad tím, co stvořím. Hle, já stvořím Jeruzalém k jásotu a jeho lid k veselí. I já budu nad Jeruzalémem jásat a veselit se ze svého lidu. Nikdy víc už nebude v něm slyšet pláč ani křik.“ (Iz 65,17-19)

 

Tehdy se rozevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých. Tehdy kulhavý poskočí jako jelen a jazyk němého bude plesat. Na poušti vytrysknou vody, potoky na pustině. Ze sálající stepi se stane jezero a z žíznivé země vodní zřídla. Na nivách šakalů bude odpočívat dobytek, tráva tam poroste jako rákosí a sítí.“ (Iz 35,5-7)

 

A jaké naučení z toho vyplývá?

Žijeme na samém konci dějin tohoto starého světa. Žijeme uprostřed dění, které se odehrává v poslední generaci lidstva. A když je před námi poslední modla s názvem Belfegor a řeka víry, která nese název Jordán – a pak už zbývá jen Nová země a věčnost.

 

Věrnost v maličkostech nás vychovává pro velké věci v blízké budoucnosti. Když je Bohem tento věrný lid povolán, tak každému z nás chce Hospodin dát moc, aby nikdo z nás nepadl za oběť nicotným maličkostem!!!

 

Amen.

 

 

 
 

 


Archiv

Kalendář
<< září / 2019 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 16087
Měsíc: 370
Den: 13