19. úkol - U KOHO? KDE? JAK?
„Proste, a dánoť bude vám; hledejte, a naleznete; tlucte, a bude vám otevříno.“ (Mt 7,7)
Když budeme prosit, a naše prosba bude upřímná a vážná; pak Bůh to, zač prosíme, nám dá. A když budeme hledat celým srdcem, skutečně a doopravdy, pak Ježíš Kristus slíbil, že to, co hledáme nalezneme. Když budeme tlouci na nebeskou pravdu jako ti, kteří touží vejít, protože milují Toho, který prve miloval je, pak si můžeme být jisti, že nám bude otevřeno...
Nyní je třeba přejít k proroku. - Ale ke kterému?
Též k jeho proroctví. - K jakému?
Otázky jsou tyto tři: Kde a u jakého proroka hledat, jaké proroctví?
Na ty dvě otázky lze odpovědět snadno: V Bibli – u Boha – Ducha proroctví.
Potom následuje společné hledání a sdílení. Otázkou stále zůstává - u kterého proroka hledat a JAK?
Na to nacházíme tuto odpověď:
a) Je to Bůh, který bere zodpovědnost za naše vedení ve víře a ve hledání „Přítomné pravdy na konci adventního hnutí“ se vším tím, co s tímto souvisí. Proto věřím, že nalezneme u kteréhokoliv proroka.
Hlavně musíme hledat Bibli. To bude jistý základ pro přepevnou řeč prorockou.
To vypadá jako dvojnásobné ujištění o skutečně přepevné základně Božího slova a přepevné prorocké řeči z Božího slova dle Bible.
Nejprve se my sami ujistíme o tomto pevném základě a přepevné základně. A to několika biblickými verši. Na světě není jiná kniha, která by nám mohla zprostředkovat to, co se odehrává na nebi a co má souvislost s lidmi na zemi.
Máme tomu rozumět tak, že je nám nyní zapotřebí ujistit se slovem Božím o přepevné základně. Vždyť na tom stojí naše víra, ale i to, co se učíme v sobotní škole. A potom je nám zapotřebí nalézt to, jak budeme postupovat dál na přepevném základě v získání proroctví. To je to, co nás povede a bude provázet staletími až do dnešních dnů. Minulost nám bude stále ozařovat cestu vpřed. A s tím nezbytně půjde i Duch proroctví. Boží prorok provázející nás a potvrzující svými svědectvími jak Boží pravdu, tak i naše kroky víry.
Je to přesně tak, jak říkají tyto verše:
„Vzdělaní na základ apoštolský a prorocký, kdežto jest gruntovní úhelný kámen sám Ježíš Kristus, na němžto všecko stavení příslušně vzdělané roste v chrám svatý v Pánu; na kterémžto i vy spolu vzděláváte se v příbytek Boží, v Duchu svatém.“ (Ef 2,20-22)
Je nemožné, abychom nalezli pevnější ujištění nad toto. Na tomto základě, na této přepevné základně stavěli apoštolové a Boží proroci. Ten, kdo za tím stojí, je Ježíš Kristus. On je tím úhelným kamenem od stavitelů zavrženým, ale Bohem přijatým. Je celým nebem oslavovaný a Božím lidem milovaným za to, čím prošel a pro ně vykonal.
„Tak sobě skládajíce základ dobrý k času budoucímu, aby dosáhli věčného života. (1 Tm 6,19)
Apoštol říká, že budeme-li tak činit, pak dobře činíme pro budoucí čas. Dobré budování života víry k dosažení věčného života. Život v tomto čase dnes je příliš neuspokojivý, aby utišil a uspokojil nitro člověka. Člověk ve skutečnosti potřebuje něco víc, než jen to, co nabízí svět, a než to, čím žije vnitřní člověk. Jeho nitro je ubito, světem, satanem a hříchem jak mlat pod ranami a údery cepů... Jen duchovně mrtví lidé o tom nic nevědí a nic z toho nevnímají. Bůh doposud volá: Probuďte se! – Vyptejte se! – Zastavte se! – Zamyslete se! – Rozhodněte se!
Smrt a konec je hrozbou života. Je něčím nepřirozeným, i když je to běžná skutečnost.
Další slova apoštola Pavla nás přímo vyzývají, abychom nebyli oklamáni tímto pomíjivým časem života, ale dělali všechno pro to, co on nám staví před oči.
Přečtu další biblický verš: „Ale pevný základ Boží stojí, maje znamení toto: Znáť Pán ty, kteříž jsou jeho, a opět: Odstup od nepravosti každý, kdož vzývá jméno Kristovo.“ (2 Tm 2,19)
Jaké je ujištění v tomto verši? V těchto Božích slovech? - BŮH JE A ON SÁM stojí za tímto pevným základem svého Slova. On, Bůh, sám říká: Kdo na tomto základě staví a stojí, těm dávám ujištění, že jsou mými dětmi, že je znám, protože jsou Moje. A potom dává výzvu, nesmlouvavou výzvu. - Jestliže chceš být, pak odstup od každé nepravosti!
A ještě poslední verše: „Já podle milosti Boží mně dané, jako moudrý stavitel, základ jsem založil, jiný pak na něm staví. Ale jeden každý viz, jak na něm staví. Nebo základu jiného žádný položiti nemůž, mimo ten, kterýž položen jest, jenž jest Ježíš Kristus. Staví-liť pak kdo na ten základ zlato, stříbro, kamení drahé, dříví, seno, strniště, jednohoť každého dílo zjeveno bude. Den zajisté to všecko okáže; nebo v ohni zjeví se, a jednoho každého dílo, jaké by bylo, oheň zprubuje.“ (1 K 3,10-13)
Tato shrnující slova jsou pro každého z nás vzácná a zároveň varující. Pochopme, co od Boha máme v dané nám milosti a uvědomme si, co dělat máme v nynější době vzácné milosti. Dělejme kroky k budování sebe „chrámu, který patří Bohu“ a za který máme před Bohem zodpovědnost. Též Božího domu – církve, která patří také Bohu... Za tímto stojí Ježíš Kristus svým životem, svou smrtí, svým vzkříšením, svou službou v nebeské svatyni, svým slavným návratem a svým slibem nám daným k věčnosti. Následuje výzva: Pohlédni a přemýšlej, jak v čase milosti, kterou ti dává nebe, jak sebe vzděláváš v duchovní chrám. A potom prohlédni a viz, že se nacházíš v závěrečné době konce.
Jak a čím vzděláváš dům Boží (církev soudu)? Lid, který očekává Toho, který dal podnět a vznik toho všeho, je moudrým stavitelem svého chrámu těla, své mysli a svého ducha. Svým životem, projevem, vlivem a svou službou je dobrým budovatelem těch, kteří jsou kolem něj, a to všude tam, kam jej Bůh povolal a k čemu jej pověřil.
Když jsem četl z Bible tyto verše, tak jsem si uvědomil, jak velkou předností je konat Boží dílo. Jsem přesvědčen o tom, že nic, opravdu nic, není nad tuto možnost a nad tuto, nám Bohem danou přednost. Ale na druhé straně jsem si uvědomil, jak je to obrovská zodpovědnost. A jak krutá a trestuhodná je nezodpovědnost, nepoctivost, nečestnost a nevěrnost konat Boží dílo liknavě, líně a nezodpovědně. Nebo dokonce mít toto od Boha svěřené povolání jako jiné běžné zaměstnání. Zaměstnavateli jsme jako lidé u lidí. Ale před Bohem a v Jeho díle zde stojíme v nesrovnatelně jiné pozici. ON JE BŮH a my jsme malí, smrtelní a bez Něho ztracení hříšníci. Dále čteme: každý, kdo se „dotýká“ Jeho věcí, jenž jsou svaté, je svatý člověk, Bohem posvěcený a oddělený. Jen ten může přistupovat ke svatým věcem! Dva první synové Aronovi jsou dostatečným poučením pro nás všechny!
Před Bohem stojíme v postavení Jeho služebníků, Jeho dělníků i Jeho přátel. Bůh vidí každé uchýlení se od Boží pravdy - od cesty spravedlnosti. Každé uchýlení se od povinnosti, věrnosti, čestnosti, poctivosti a čistoty v díle i v poslání, k němuž jsme byli povoláni. To je nanejvýš nebezpečné...
To je pravda. Když od Boha něco přijmeme, a to mám na mysli trojandělské poselství, pak dostáváme úkol a povinnost, kterou tímto na sebe bereme. My ji žel často neplníme ji tak, jak máme. Tak co potom s námi?
Řekli jsme si, že Bible je základnou pro naše hledání Přítomné pravdy na konci adventního hnutí. Potom jsme hledali proroka, u kterého bychom začali s tímto hledáním. Přejděme k proroku Izaiášovi, protože jeho kniha je „Biblí v Bibli“, a to ze třech důvodů:
1) Jeho knihy poukazují na celou Bibli.
2) Je zván evangelistou Starého Zákona.
3) Vydává svědectví o životě a díle Ježíše Krista.
„Kdo uvěřil kázaní našemu? A rámě Hospodinovo komu jest zjeveno? Nebo před ním vyrostl jako proutek, a jako kořen z země vyprahlé, nemaje podoby ani krásy. Viděliť jsme jej, ale nic nebylo viděti toho, proč bychom ho žádostivi byli. Nejpohrdanější zajisté a nejopovrženější byl z lidí, muž bolestí, a kterýž zkusil nemocí, a jako ukrývající tvář svou; nejpohrdanější, pročež jsme ho za nic nevážili. Ještotě on nemoci naše vzal, a bolesti naše vlastní on nesl, my však domnívali jsme se, že jest raněn, a ubit od Boha, i strápen. On pak raněn jest pro přestoupení naše, potřín pro nepravosti naše; kázeň pokoje našeho na něj vzložena, a zsinalostí jeho lékařství nám způsobeno. Všickni my jako ovce zbloudili jsme, jeden každý na cestu svou obrátili jsme se, a Hospodin uvalil na něj nepravosti všech nás. Pokutován jest i strápen, však neotevřel úst svých. Jako beránek k zabití veden byl, a jako ovce před těmi, kdož ji střihou, oněměl, aniž otevřel úst svých. Z úzkosti a z soudu vyňat jest, a protož rod jeho kdo vypraví, ačkoli vyťat jest z země živých, a zraněn pro přestoupení lidu mého? Kterýžto vydal bezbožným hrob jeho, a bohatému, aby byl usmrcen, ješto však nepravosti neučinil, aniž jest nalezena lest v ústech jeho. Taktě se líbilo Hospodinu jej stírati, a nemocí trápiti, aby polože duši svou v oběť za hřích,viděl símě své, byl dlouhověký, a to, což se líbí Hospodinu, skrze něho šťastně konáno bylo. Z práce duše své uzří užitek, jímž nasycen bude. Známostí svou ospravedlní spravedlivý služebník můj mnohé; nebo nepravosti jejich on sám ponese. A protož dám jemu díl pro mnohé, aby s nesčíslnými dělil se o kořist, proto že vylil na smrt duši svou, a s přestupníky počten jest. Onť sám nesl hřích mnohých, a přestupníků zástupcím byl.“ (Iz 53)
Je úžasné, jak věrně a dokonale je zde zobrazen život a vítězná smrt Ježíše Krista. K tomu není třeba slov.
Uvědomuji si, jak strašně zlá je nevěra, když lidské srdce nepronikne pravda o tom, že se to všechno stalo pro člověka, a že je to skutečnost! A nejen to, ale lidé se nakonec proti Bohu lásky staví svou nenávistí.
Dále u proroka Izaiáše čteme zaslíbení o životě na Nové zemi a pod Novým nebem, ve 35. kapitole.
A ještě jedno důležité upozornění. Proč jsme se rozhodli začít u proroka Izaiáše? Zde v 58. kapitole, 12. verši čteme o díle adventních průkopníků - adventistech sedmého dne, o platnosti Božího Zákona a vyzdvižení sedmého sobotního dne. Ve 13. verši o věrném zachovávání sobotního dne. Ve 14. verši o zaslíbení Božím, které je dáno těm, kteří jsou věrní, o jistotě, kterou Bůh v závěru vyslovuje: „nebo ústa Hospodinova mluvila“.
Po všem tom, co jsi řekl, nyní vidím, že to byl úděl všech věrných, a to po všechna staletí: Starozákonních proroků, učedníků v době Pána Ježíše, apoštolů hned v následujících letech, reformátorů ve středověku, Mileristů v době šesté církve, adventních průkopníků na začátku adventního hnutí, svědectví dané této poslední sedmé církvi prostřednictvím sestry E. G. White - Božího proroka, věrných adventistů sedmého dne až do dnes. Ti všichni zakoušeli, zakouší a budou zakoušet protivenství, nenávist a mnohé zlo od těch, kteří se Duchu svatému protiví a Bohu nepoddávají.
Je pravda, že když my pohrdneme tím, co nám Bůh dává, co je pro naše požehnání, co je nezbytné pro naši přípravu; pak je to hrozný hřích. Ukážu to na třech, pro mě nejpřesvědčivějších příkladech:
1.) Ježíš Kristus se měl narodit. Josef a Maria; ti, kteří tam vyrůstali (mnozí je znali), jdou, aby našli u někoho přístřeší, kde by Maria porodila. Nikdo je však nepřijímá. Na jejich děti, na ty jejich malé děti do dvou let dopadne Boží trest. A židovský národ si to vůbec neuvědomoval - že s tímto betlémským dítětem je už od Jeho narození spojeno něco, co má souvislost a určitou spojitost s nebem a samotným Bohem Otcem. To, co se stalo, to nevyšlo jenom z Herodesovy hlavy. Vzpomeňme, jaké to přineslo požehnání domu Abidonovu, když tam byla u něho truhla smlouvy, protože ji jinde nechtěli.
2.) A tento židovský národ se nepoučil a nepoučil. Tak to šlo po celých 33 let. Zarytost do sebe. Nevidět. Neslyšet. Nemyslet. Nepřemýšlet. A to až do chvíle, kdy sami „v takovýto Den“ vyslovují nelítostný soud sami nad sebou: „krev Jeho na nás a na naše syny“ (Mt 27,25). Je to ještě mnohem horší a krutější než tehdy u Kádes před zaslíbenou zemí. Tehdy to bylo 40 let. Nyní se to táhne celá dlouhá staletí až ke dnům hitlerovského Německa.
3.) Ještě těžšího trestu se dopouštíme my dnes. A to po tolika naučeních. Po tolika příkladech z minulosti i současnosti. My se dnes dopouštíme ještě krutějšího trestu sami na sobě. A to ve svém postoji k Duchu svatému – odmítáme, ať vědomě či nevědomě to, k čemu jsme byli Bohem v poselství nám daném, povoláni. A dále k Božímu slovu – svou liknavostí, povrchností, nezájmem a nepravidelným společenstvím s Bohem nad Jeho slovem. To všechno zlo se stane metlou, kletbou a prokletím dnešních i budoucích dnů.