14. úkol - BŮH A ČLOVĚK
„Bídný já člověk! Kdo mne vysvobodí z toho těla smrti?“ (Ř 7,24)
Apoštol Pavel píše o své zkušenosti, kdy ho Ježíš Kristus zastavuje. Duch svatý na něho působí. Kdo on je a jaký je před Bohem, zakouší a uvědomuje si pod mocí Ducha svatého. Sděluje, že tato záchrana - být zachráněn pro věčný život - ta není v něm, v tom, co on ve svých silách dokáže. Není v lidech, v tom, co oni pro něho udělají. Ale, že je jen a jen v Bohu, v tom, co Ježíš Kristus pro nás na kříži Golgoty vykonal a v tom, co Duch svatý v nás vykonal.
Čteme o tom v 1 K 16,13: „Bděte, stůjte u víře, zmužile sobě čiňte a buďtež silní.“
Dvě věci jsou nad moje chápání: Velikost a svrchovanost, milost a moc Boží lásky, a též její spravedlnost. A potom nemohu pochopit: mizérii, bídu, ztracenost, malost a nepatrnost člověka. Zbědovaného a zničeného člověka. Člověka, který v tomto bídném a hříšném těle, který těmito poklady nebe, který tímto bohatstvím, pohrdá! A ještě ke všemu to může být tak, a je to tak, že se to jeho mysli ani nedotkne. Nebe je mu přesně tak vzdáleno, jak daleko on je nebi.
„A že jste byli za onoho času bez Krista, odcizeni od společnosti Izraele, a cizí od úmluv zaslíbení, naděje nemající, a bez Boha na světě.“ ( Ef 2,12)
Když Bůh něco dává, když nám něco říká, pak to myslí naprosto vážně.
Splní svůj slib a své zaslíbení těm, kteří jsou věrní. A zároveň vykoná trest nad těmi, kteří tím, čím být mohli a měli se stát, se nestali.
Nyní sledujme to, co Hospodin sděluje lidem, kteří vstoupili do smluvního vztahu s Bohem. A to, co zde k těmto veršům (Ef 2,12) Boží prorok píše.
„Dnes Hospodin Bůh tvůj přikazuje tobě, abys ostříhal ustanovení těchto a soudů; ostříhejž tedy a čiň je z celého srdce svého a ze vší duše své. Dnes i ty připověděls se k Hospodinu, že jej budeš míti za Boha, a choditi budeš po cestách jeho, a ostříhati ustanovení jeho, a přikázaní i soudů jeho, a poslouchati hlasu jeho. Hospodin také připověděl se k tobě dnes, že tě bude míti za lid zvláštní, jakož mluvil tobě, abys ostříhal všech příkázaní jeho.“ (5 Moj 26,16-18)
Proč Bůh, který dává člověku svobodnou vůli, toto zde přikazuje?
Je to zejména ze dvou důvodů. Protože je Bohem lásky a spravedlnosti. A též proto, že chce člověka zachránit.
A zachránit ho může pouze za podmínek, když bude činit to, co Boží spravedlnost přikazuje. A teď přichází otázka: kolik lidí tuto nabídku přijalo? A kdo je ochoten pozvání do království Boží milosti přijmout, a pro toto bohatství království Boží slávy žít.
Život v království milosti je nezbytný pro vstup do království slávy.
Kolik je těch, kteří sice věří; ale nic z toho nemají a ani o tom nic neví!
Ke kolika k nám dodnes zaznívá otázka Pána Ježíše: „I vy chcete odejít? I vám jde jenom o ty časné chleby!“ Zrovna tak jako Jidášovi šlo jen o ten časný zisk!
Co je těmi „časnými chleby“ pro nás adventisty sedmého dne myšleno dnes?
Jednoduše řečeno: Jde o hezký způsob pobožnosti s hezkými vztahy. Způsob pobožnosti, který se nám líbí. Shrnuto: ekumenické náboženství mezi námi a v sobotní den. Povídání si o pravdách, které se všem líbí. Nikoho neuráží a všichni jsou šťastní. Nikoho nevarují, všichni jsou dobří. Nikoho neburcují a všichni si v bezpečí, míru, v pokoji a klidu pospávají. A naši „kazatelé“ – dobří to a milí lidé - nás hezky kolébají, říkajíce: „Vždyť se mějme všichni rádi. Je to jen učení, které nás rozděluje. „Láska Boží“ – ta nás sjednocuje.
Řekl bych, že zkušenost těch, kteří z Boží milosti tuto možnost přijali a Boží moci okusili, je taková: Jedni vystoupili na nejvyšší vrchol hory, spatřují nádheru nebes a okouší bohatství toho, co jim Bůh dává. A ti, kteří, nebesy pohrdli, pijí z kalužin světské špíny. Ovšem, co jedny i druhé čeká, to je nad pomyšlení každého z nás. Slávu nebe slovy nevystihneme. A hrůza konce překoná všechny naše představy.
Jaká je to obrovská přednost žít život s Bohem!
Ukážu to na tomto příkladu: Pokud máš syna, rozhodně chceš, aby tobě a tvému jménu dělal čest. Aby tobě a tvé rodině nebyl k hanbě. Když jsi dobrý člověk, tak chceš mít takého syna, abys z něho měl radost, aby byl druhým k radosti, ku pomoci a k požehnání. A to všude, kde je a ve všem, co dělá. O tom čteme zde. To od nás očekává i Bůh.
„Požehnání Boží smlouvy jsou vzájemná (5 Moj 26,18). Naším křestním slibem jsme prohlásili, a to slavnostně, že Hospodin Bůh je naším vládcem. Ve skutečnosti jsme učinili slavnostní přísahu ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého, že od nynějška bude náš život spojen s životem těchto tří velkých mocností, a že život, který nyní budeme žít v těle, budeme žít ve věrné poslušnosti Božího svatého zákona. Prohlásili jsme, že jsme zemřeli a že náš život je skryt s Kristem v Bohu, že od nynějška s ním budeme chodit v novotě života jako muži a ženy, kteří obdrželi zkušenost znovuzrození. Uznali jsme Boží smlouvu s námi a zavázali jsme se, že budeme hledat ty věci, které jsou na hoře, kde Kristus po pravici Boží sedí. Naším vyznáním víry jsme uznali Hospodina jako našeho Boha a prohlásili jsme, že budeme poslušní Jeho přikázáním. Poslušností Božího slova slavnostně prohlašujeme před anděly i před lidmi, že budeme žít podle každého slova, které vychází z úst Božích. (MS 67, 1907)
Bůh, ví, že to všechno by bylo pro nás samotné nedostižné. Proto dal Ducha svatého, aby to – každému bylo dostupné a pro každého možné! Bůh není ten, kdo jednomu tuto milost dá a druhému ne. Zemřel za všechny, proto tuto možnost nabízí všem. Ale všem těm, kteří jsou ochotni vstoupit, jít a žít v moci Boží k uskutečňování Boží vůle v nich a skrze ně.
Víme, že této pravdě o znovuzrození a následování, oddanosti a věrnosti čteme v Božím slově. Poznali jsme to ve svém životě. Ale přesto bude dobře, když si poslechneme Božího proroka, jak on nám to přiblíží. Nyní tedy citát Ducha proroctví.
„Povaha Ducha svatého je tajemstvím. Lidé je nedovedou vysvětlit, protože jim je Pán nezjevil...“ (AA 52-53)
Mám za to, že Bohu šlo a jde mnohem více o to, co Bůh v nás a skrze nás dělá...
To rozhodně! Čtu dál z téže strany: „Duch je dáván jako obnovující síla, která uskutečňuje spasení, dosažené smrtí našeho Vykupitele. Duch se stále snaží upoutat pozornost lidí na velkou oběť, jež byla přinesena na kříži na Golgotě, snaží se odhalit světu lásku Boží a otevřít přesvědčené duši, drahocenné věci Písma.“
Napsal jsem, že Duch svatý je Vykupitel a zde Duch prorocký píše, že Ježíš Kristus je Vykupitel. Jak to vysvětlit?
Když hledáme pravdu, pak na této cestě musíme mít jasno ve všem. Ať je to věc malá nebo větší. Odpovědi jsou možné dvě. První je v tomto citátu:
„Duch svatý... uskutečňuje spasení dosažené...“ - Kdo jej uskutečňuje v lidech? - Duch svatý.
Kým bylo dosaženo? - Tím, kdo přišel, aby nás svou dokonalou obětí mohl zachránit. Dal lidem spásu. Kdo smířil s Bohem všechny lidi na zemi? - Ježíš Kristus, Spasitel světa. To je jen zdánlivý rozdíl, který lze říci takto: Ježíš Kristus zemřel za všechny lidi, aby díky Duchu svatému mohli být zachráněni pro věčný život. Duch svatý přišel, aby toto vykupitelské dílo uskutečnil s těmi, kteří... o tom budeme číst dál ve slovech Božího proroka z téže strany:
„Duch svatý usvědčí z hříchu, ukáže mysli pravou spravedlnost, a pak odvrátí její náklonnosti od věcí tohoto světa a naplní duši touhou po svatosti...“
Víte, který verš z Bible jsem měl na mysli?
„...ti tři jedno jsou...“ (1 J 5,7.8) Všem šlo ve vztahu k lidem o naši záchranu, spásu i vykoupení. Aby se lidé odvrátili od hříchu, byli posvěceni pro věčnost a zachráněni.
Jestliže je člověk ochoten dát se přetvořit, dochází k posvěcení celé bytosti...
Tak probíhá v člověku vykupitelská práce Ducha svatého. Je nad naše chápání, jak úžasnou trpělivost Duch svatý musí mít. To se ani v nejmenším nedá vyjádřit slovy. Tak skvělé, dokonalé a nádherné dílo může vykonat jen a jen BŮH!
KDO BY CHTĚL TVRDIT NĚCO JINÉHO, PAK NEVÍ, CO MLUVÍ, PROTOŽE Z TOHO NEZNÁ vůbec, vůbec NIC ANEBO JEN MÁLO.
Duch vezme z věcí Božích a vtiskne je duši. Jeho mocí se cesta životem stane tak jasnou, že nikdo na ní nemusí zabloudit.
Rozumíme dobře poslední větě z knihy 'Skutky apoštolů'?
„Jsou to jen lidé, kteří si cestu ke spasení udělali těžkou a dokážou žít v „teologickém napětí“.
Ale otázkou je: proč tak žijí? Odpověděl bych na ni těmito slovy: Já věřím, že je to pro pýchu jejich vlastního učení! Na místo toho, aby vzali slova prostého Božího proroka a hledali, co nám skrze něho Bůh sděluje ve slovech Písma, ve zkušenostech věrných a ve skutečném dění Božího lidu, ve skutečnostech poukazuje k naplnění toho, co říká Pán Ježíš: „Duch pravdy, uvedeť vás ve všelikou pravdu“ (J 16,13), ukazuje budoucí události... Malé světlo nás vede k VELKÉMU SVĚTLU! Ale bez malého světla upadáme hlouběji a hlouběji do stále větší a větší temnoty a v podřízenost satanského myšlení. Až se stane to, co říká prorok Izaiáš: mají „tmu za světlo, a světlo za tmu“ (Iz 5,20). A budou mít myšlení a řeč Chorého, Dátana a Abirona, kterou přisuzují Mojžíšovi...“
Zkrátka – co je v nich, to má Mojžíš a ne oni, oni jsou ve svých očích, tak jako všichni jim podobní, oni jsou „svatí“.
Položím jednu otázku: Proč je i dnes nutné to „malé světlo“, Duch proroctví? Cožpak nám nestačí Bible?
Odpověděl bych takto: Proč to malé světlo Ducha proroctví potřebovali naši bratři a sestry i po roce 1850? Proč jej potřebovali i v dalších víc jak šedesáti letech? Uvažujme společně: Když jsme laodicejskou církví v nejvlastnějším slova smyslu, která žije ve slepotě sebeklamu. Pro mě osobně je otázkou to, co kdysi řekl prorok Izaiáš: „Kdo uvěřil kázaní našemu?“ (Iz 53,1) A komu ze všech těch v Laodicei to pomohlo? Kdo z nich dnes oceňuje to, čím pro něho dílo Božího proroka daného církvi, čím pro něho je a co pro něho znamená? Bolestná otázka proroka Izaiáše, tak žalostně zřejmá v těchto dnech! Kdo z nich uvěří dnes, když se nacházejí ještě v daleko bědnějším duchovním stavu než na začátku adventního hnutí? Výstižně řečeno: Bůh moc dobře ví, co dělá dnes!
Dobře. Přečteme si ještě jeden citát z té samé knihy:
„O poslání Ducha svatého nebylo těmto bratřím známé nic. Když se jich Pavel zeptal, zdali již přijali Ducha svatého, odpověděli: „Ne, ani jsme neslyšeli, že by byl Duch svatý.“ Nač jste tedy byli pokřtěni?“ (AA, str. 282)
A to je závěrečná otázka pro nás v tomto úkole.