12. úkol - JEŽÍŠ KRISTUS – SPASITEL
„Taktě se líbilo Hospodinu jej stírati, a nemocí trápiti, aby polože duši svou v oběť za hřích,viděl símě své, byl dlouhověký, a to, což se líbí Hospodinu, skrze něho šťastně konáno bylo.“ (Iz 53,10)
Jen Duch svatý nám může dát znát a poznat. Jen Duch svatý nám může dát prožít tu největší a nejšťastnější zkušenost - že jsme hříšní lidé a potřebujeme Spasitele.
„Ještě před krátkou dobou stál Ježíš jako mocný cedr, vzdoroval bouři protivenství, která na něho zuřivě dorážela. Zarputilé mysli, srdce naplněná záští a klamem se ho marně snažila zmást a přemoci. Všemu odolával s božským majestátem Syna Božího. Nyní se podobal třtině zmítané a ohýbané zuřivou bouří. Blížil se k dovršení svého díla jako vítěz, jenž na každém kroku dobýval vítězství nad mocnostmi temna. Jako ten, jemuž se dostalo slávy, dovolával se jednoty s Bohem. Pevně a neochvějně chválil Boha. Své učedníky povzbuzoval a těšil. Nyní nadešla hodina temna. V nočním tichu bylo slyšet Ježíšův hlas, nezazněl však vítězně, zaznívala z něho lidská úzkost. Spasitelova slova: „Otče můj, nemůže-liť tento kalich minouti mne, než abych jej pil, staniž se vůle tvá“ (Mt 26,42) se donesla k sluchu ospalých učedníků.
První myšlenkou učedníků bylo, aby šli k němu; Ježíš je však vyzval, aby zůstali tam, bděli a modlili se. Když k nim Ježíš přišel, našel je opět ve spánku. Znovu pocítil touhu po společnosti, zatoužil slyšet několik slov od svých učedníků, která by ho potěšila a prolomila příval tmy, jež ho téměř přemáhala. Oči se jim však zavíraly a „aniž věděli, co by jemu odpověděli“ (Mar 14,40).
Jeho přítomnost je vzbudila. Viděli jeho tvář poznamenanou krvavým potem smrtelného zápasu, a zděsili se. Nedovedli pochopit jeho duševní úzkost. „...zohavena jest nad jiné lidi osoba jeho, způsob jeho nad syny lidské.“ (Iz 52,14)
Opustiv své učedníky, Ježíš znovu vyhledal své místo a padl na zem, přemožen hrůzou velké temnoty. Lidská přirozenost Syna Božího se chvěla v této hodině strašné zkoušky, Nyní neprosil za své učedníky, aby je neopustila víra, za svou pokoušenou a trýzněnou duši. Nadešel hrozný okamžik – chvíle, které rozhodne o osudu světa. Osud lidstva byl na vahách. Ještě teď mohl Kristus odmítnout vypít kalich určený hříšnému člověku. Ještě nebylo pozdě. Mohl si setřít s čela krvavý pot a nechat člověka zahynout v nepravosti. Mohl říci: Ať přestupník sám nese trest za svůj hřích a já se vrátím ke svému Otci. Vypije Syn Boží hořký kalich ponížení a smrtelných muk? Podstoupí nevinný utrpení za následky kletby hříchu, aby spasil viníka? Z bezkrevných rtů Ježíšových rozechvěle splývají slova: „Otče můj, nemůže-liť tento kalich minouti mne, než abych jej pil, staniž se vůle tvá“ (Mt 26,42)
Se svým Synem však trpěl Bůh. Andělé sledovali smrtelný zápas Spasitelův. Viděli svého Pána, jak je obklopen šiky satanských sil a sklíčen strašnou hrůzou. Na nebesích zavládlo ticho. Jediná harfa se neozvala. Kdyby byli smrtelníci mohli spatřit úžas andělů, kteří v němém bolu sledovali, jak Otec odvrací své paprsky světla, lásky a slávy od svého milovaného Syna, byli by lépe pochopili, jak odporný je Bohu hřích.
Nepadlé světy a nebeští andělé s největším zájmem sledovali, jak se boj chýlí ke svému závěru. Také satan a jeho spřeženci zla, zástup odpadlíků, sledovali s napětím tuto velikou, rozhodnou chvíli v díle vykoupení. Mocnosti dobra a zla čekaly, jaké odpovědi se dostane Kristu na jeho třikrát opakovanou modlitbu. Nebeští andělé toužili pomoci božskému trpiteli, nesměli však tak učinit. Pro Božího Syna nebylo východiska. V této strašné rozhodující chvíli, kdy vše bylo v sázce, kdy tajemný kalich se chvěl v rukou Trpitele, otevřela se nebesa, vyšlehlo světlo a proťalo hroznou temnotu této rozhodující hodiny, a mocný anděl, který zastává u Boha místo, z něhož odpadl satan, přistoupil ke Kristu. Anděl nepřišel, aby odebral kalich z ruky Kristovy, přišel, aby dodal Kristu síly ho vypít a aby ho ujistil o lásce Otcově. Přišel posílit božského Prostředníka v lidském těle. Ukázal mu otevřená nebesa a poukázal na duše, jež budou spaseny skrze jeho utrpení. Ujistil ho, že jeho Otec je větší a mocnější než satan, že jeho smrt bude znamenat úplnou porážku satanovu a že království světa bude dáno svatým Nejvyššího. Řekl mu, že až uzří výsledek svého úsilí, bude spokojen, neboť uvidí zástupy lidí spasených na věky.
Kristův smrtelný zápas sice neskončil, ale sklíčenost a malomyslnost ho opustila. Bouře se sice ani v nejmenším nezmírnila, ale tomu, proti němuž se rozpoutala, se dostalo posílení, aby snesl její zuřivost. Vyšel z bouře klidný a vyrovnaný. Nebeský mír se rozhostil na jeho zkrvavené tváři. Snesl to, co by nikdo nemohl snést, žádná lidská bytost, neboť okusil utrpení smrti za všechny lidi.“ (DA 689-694)