09. úkol - JAK PRACOVAT S ČASEM
„Z synů také Izacharových, znajících a rozumějících časům, tak že věděli, co by měl činiti...“ (1 Pa 12,32)
Znát čas, dokázat se orientovat a vědět to, co máme dělat.
Boží poselství Božích proroků je poselstvím, které je dáno do času, do dění a do zkušenosti Božího lidu. Oznamují to, co Bůh řekl a dal jim, a oznamují to těm, kterým to Bůh chce říci. Takové Boží poselství je poselství Tří andělů. To je skutečnost a pravda. Boží prorok je Božím poslem. A ve zkušenosti tohoto proroka vidíme, kdy se jím stává. A v BÚ 2/2012, str. 5 je tato zkušenost velmi dobře popsána: „Aby byl člověk evangelistou v jakémkoli slova smyslu, musí chápat 'věčné evangelium' a mít s ním osobní zkušenost. Právě toto evangelium vede v konečném důsledku k víře, vyznání, obrácení, ke křtu, k učednictví a k zaslíbení věčného evangelia.“
To znamená, že podle tohoto citátu by s „věčným evangeliem“ měl mít „osobní zkušenost“ každý adventista sedmého dne, a tím více kazatel. Tedy, když jsme byli vyučeni a obdrželi jsme: “víru, která je jednou dána svatým“, tehdy jsme skutečně obráceni a nasměrováni. Jsme pokřtěni a stáváme se členy Boží rodiny. Pro takového adventistu sedmého dne v křesťanské zkušenosti není zastavení. Roste v Boží milosti ve víře a věrně setrvává v následování Ježíše Krista. Boží moc jej činí učedníkem Ježíše Krista, u kterého se může stát skutečností Boží zaslíbení o věčném životě.
Dobře. Mluvil jsi o životě víry... Ale pokračujme v tom, co jsme si řekli, a co je tématem tohoto úkolu.
1. anděl – Adventisté sedmého dne nevzali zlato víry. Proto v bázni Boží nežijí. Boha se nebojí, protože jsou svému Bohu vzdálení. Ono poselství je jim cizí a nemluví o něm.
2. anděl – Adventisté sedmého dne si neoblékají roucho Kristovy spravedlnosti a žijí si, jak chtějí. Satan je drží v sebeklamu, že je to s nimi dobré, že jim vůbec nic nechybí a naprosto nic neschází, a to až do toho okamžiku, kdy bude vyřčen soud nad domem Božím, a tím i čas, kdy mohou být zapečetěni.
3. anděl – je hlasem rozdělujícím a hlasem soudu. Adventisté sedmého dne, jestliže neuposlechli výzvy jak prvního tak druhého anděla, pak nemohou mít Ducha svatého. A protože nevešli do svatyně svatých, zůstali u zavřených dveří. Potom v této době hlasu Třetího anděla nejsou připraveni slyšet a přijmout jeho poselství, zrovna tak, jak tehdy v Minneapolis Co je nám platné věřit, být adventistou sedmého dne, mít a znát všechny teorie a teologie, a přitom nemít ani jedinou zkušenost s tímto poselstvím „věčného evangelia“, které nás připraví pro dobu, kdy budeme zkoušeni. Jen to ono, „věčné evangelium“, s kterým máme „osobní zkušenost“ a vede nás ke spáse. Ne „... žádné jiné evangelium....“, nad kterým je dvakrát vysloveno prokletí! (Ga 1,1-9) Dále slova proroka doprovází Boží skutek. Je to k tématu tohoto úkolu - pracovat s časem: Je zde Boží prorok, který oznamuje, že je čas, že je zde skutek.
Dám příklad: 1) Noe – 120 let – a potopa.
2) Abraham – 400 let – a Egypt.
3) Babylon – zajetí – konec Severního a později i Jižního království.
4) Jan Křtitel – první příchod Ježíše Krista – Beránek Boží přichází.
5) Trojandělské poselství – otevřené dveře svatyně svatých – a nejvyšší
Velekněz vchází do svatyně svatých. Je to začátek soudu (dle Zj 7,1-4).
Doba zapečeťování - konec doby milosti pro adventisty sedmého dne. Konec
předadventního soudu (dle Zj 9,15.16)
Než budeme v tomto úkolu pokračovat, bylo by rozhodně dobré a užitečné si říci, jak si co nejsrozumitelněji vysvětlit, co to znamená osobně pro člověka v jeho životě víry, v prožitku jeho života. A my ta slova často slyšíme, a také často vyslovujeme: Živá víra – mrtvá víra. Znát Boha, kterému věřím – neznat Boha, kterému věřím. Oba dva mluví o Bohu, kterého milují, ke kterému mají vztah atd. Jaký je v tom rozdíl? Když oba dva vyznávají Boha jako svého přítele!
Rozdíl je: Věřit a mluvit to, čemu věřím. Věřit a mluvit to, čím žiji. Víra těchto se stala jejich životem z Božího slova a v moci Božího Ducha. Kdežto víra, která je jen v mysli, je pouhou teorií.
To, co jsme se svým Bohem prožili, a to, co On v našem životě udělal. To, jak my každý den od časného jitra prožíváme společenství se svým Bohem a přes den s Ním procházíme celý den, to rozhoduje o kvalitě a hodnotě života věřícího člověka. O kvalitě vztahu. A o hodnotě lásky. O bohatství prožitku ve společenství. Je to tedy čas a prožívání společenství, je to skutečnost čestného rozhodnutí - v čistotě pohnutky – chtít. Bůh vytváří společenství, z něhož se rodí rostoucí síla vztahu přátelství.
Rozdíl dvou: Co mi Bůh může dát ráno v bohatství obdarování na celý den, když s Ním prožiji deset minut ve spěchu, abych stihl jít do práce. A na druhou stranu, jak štědře nás může a chce obohatit duchovním požehnáním, když s Ním hned v jitru prožijeme dvě tři hodiny.
To je ten první krok: NAUČIT SE PRACOVAT S ČASEM. PAK BŮH BUDE S NÁMI V TOMTO ČASE PRACOVAT!
Všechno tedy vyžaduje oběť a čas. Duch svatý k tomu člověka vybídl, od každého to očekává, aby tak mohl s ním spolupracovat. Záleží na tom, jak kdo ve svém životě Bohu skutečně odpověděl. Vyznáváme víru, říkáme, že žijeme v poslední generaci... A dále to zdůvodňujeme podobnými slovy: „Bůh víře člověka meze neklade...“ Ale Bůh neklade meze ani možnostem člověka. Nikdy tedy neříká: Ty musíš věřit jen sem. A ty můžeš dosáhnout jen tohoto stupně ve svém křesťanském rozvoji... Ale dává prostor víře i možnostem. Boží prorok říká: „...Nad naše pomyšlení je ideál Boží s námi...“ Vysvětli mi nebo zdůvodni biblickými verši toto uvedené vyjádření. Slyšel jsem, že i mnozí z našich bratrů a kazatelů vyjadřují tuto víru. A zdůvodňují své vnitřní přesvědčení tím, že takový mravní cynismus, taková ubohost, malost a nízkost lidské generace, v takovém masovém rozsahu za podpory všech technických vymožeností, které umožňují především mládeži a dětem dosahovat této sebe ponižující a zničující zkušenosti, že tato skutečnost stavu morálního cynismu je znakem poslední generace. Ovšem, to je lidský pohled. Zůstává však faktem, stejně jako mnoho století před námi. Lidé si mnohokrát mysleli: „Už horší to nemůže být...“ A lidstvo se propadlo do další propasti své zkaženosti a hříšnosti, kdy ztráceli a ztratili morální obraz Božího člověka. A tak jsem přesvědčen o tom, že na druhé straně musí být skvělá třída lidí, kteří těmto zvrhlým lidem nevěří, o nichž tak přesvědčivě píše apoštol Juda ve verši 14 a 15:
„Prorokoval pak také o nich sedmý od Adama Enoch, řka: Aj, Pán s svatými tisíci svými béře se, aby učinil soud všechněm a trestal všecky, kteříž by koli mezi nimi byli bezbožní, ze všech skutků bezbožnosti jejich, v nichž bezbožnost páchali, i ze všech tvrdých řečí, kteréž mluvili proti němu hříšníci bezbožní.“
Můžete namítnout: Vždyť těmito slovy Bible sis odpověděl sám. Je zde soud, bezbožnost lidstva a slavný návrat Ježíše Krista. To je dostatečná odpověď. Je. Ale, jak jsem řekl. To si lidé v předcházejících staletích také mysleli. Jsem přesvědčen o tom, že na druhé straně musí být skvělá třída Božích dětí, které tomuto světu, satanu a jemu zaprodaných lidí ukážou a představí obraz Božích dětí. To se stane skutečností. Ale jaké duchovní zkušenosti tito lidé musí dosáhnout? Jakého společenství s Bohem ve svém vnitřním životě musí dosáhnout, aby jim to dalo sílu a morální odvahu, takto před celým světem a vesmírem dosáhnout charakteru podobného Ježíšovu.
To bylo vždycky Božím přáním. Ale bolestí křesťanství a bolestí naší církve je, že jsme tolikrát zklamali, my všichni! Lidé ve světě v nás neviděli a nenašli to, co měli vidět a co mohli nalézt!
A nyní mám na mysli dva biblické verše. Prorok Amos byl prostým člověkem. Říká, že nebyl prorokem, ale sběračem fíků. Obyčejný pracující člověk. A ten říká jednu pozoruhodnou větu, která zasahuje až do poslední knihy Bible, kdy Bůh zjevuje veliké a závěrečné věci. Tento prostý sběrač fíků říká: „Nečiníť zajisté Panovník Hospodin ničeho, leč by zjevil tajemství své služebníkům svým prorokům.“ (Am 3,7)
Duchovní zkušenost ze společenství s Bohem, je jeho vnitřní zkušenost, která se projevuje, jak vyznáním přesvědčenosti víry, která buď přesvědčí anebo usvědčí, tak jejich životem v dokonalém obrazu toho, koho vyznávají, milují a následují. Jeden apoštol, který vyznával svého Pána, miloval a následoval Ježíše Krista, píše: „Ale ve dnech hlasu sedmého anděla, když bude troubiti, dokonánoť bude tajemství Boží, jakož zvěstoval služebníkům svým prorokům.“ (Zj 10,7)
Zajímavé je povšimnout si podobného znění obou veršů. To, co je přidáno ve výpovědi apoštola Jana: „...tajemství zbožnosti...“ (1 Tm 3,16)
naproti tomu: „...tajemství nepravosti....“ (2 Te 2,7)
Ukončení tohoto tajemství vykoupení je ve Zj 10,7.
Tedy toto všechno se stane v době „troubení“ sedmého anděla. Je to doba, kdy je ukončena doba milosti pro adventisty sedmého dne. Porovnejme Zj 7,1-3 = Zj ,13-15. Skončení zapečetění.
Konec doby milosti – následuje třetí běda (verš 3). Lid Boží, který je zapečetěn je chráněn (verš 4).
Nevěrní, kteří v sedmé církvi nepřijali v době milosti možnost pokání - odnětím Ducha svatého nemohou činit pokání (verše 20-21).
Rozumím tomu tak, že tajemství pobožnosti je vnitřní příprava člověka, která probíhá v době vyšetřujícího soudu pro budoucí události, o kterých mluví prorok Amos, že Duch svatý je uskutečňuje v člověku. Tak se v lidu Božím děje ve dnech hlasu sedmého anděla, kdy Bůh dokončuje toto tajemství s lidmi. A naproti nim stojí lid, který představuje svého vůdce s tajemstvím nepravosti 2 Te 2,7: „Nebo již tajemství nepravosti působí, toliko až by ten, jenž jej zdržuje nyní, z prostředku byl vyvržen.“
Všechny tyto tři texty z Božího slova mluví o závěrečných událostech - jak ve zvrhlém životě lidstva, tak ve slavné a vítězné zkušenosti Božího lidu. Jak ubitý obraz Boží v synech tmy, tak obnovený Boží obraz v životě Božích dětí.
Čas a oběť. To by mohlo odradit. Ale uvažujme takto: Člověk ještě neví, co je za tou obětí. Že musím zemřít sobě. Že musím a musím... Až z toho, že jsem musel a musím, se stane největší radost – největší přednost – největší možnost a příležitost, nejopravdovější a nejvřelejší vděčnost! A čas, který takto dáváme svému Bohu, je navrácen tím nejmocnějším požehná ním. Člověk se stává novým stvořením. Z tělesně smýšlejícího člověka se stává duchovně smýšlející člověk. A člověk, který žil pro časnost, nyní žije pro věčnost. Přirovnám to jedním příběhem ze Starého zákona. Královna ze Sáby slyší o králi Šalamounovi. Vydává se na cestu. To vyžaduje oběť i čas. A přináší mu i své dary. Je překonána tím, co vidí a slyší. Král Šalamoun ji dá všechno: „dal královně z Sáby vedlé vší vůle její, čehož požádala, nad to, což jí Šalomoun daroval darem královským“ (1 Kr 10,13)
A nyní ukážu, jak Boží slovo mluví o tomto duchovním a věčném bohatství.
„Mající tajemství víry v svědomí čistém... A v pravdě velikéť jest tajemství zbožnosti, že Bůh zjeven jest v těle, ospravedlněn v Duchu, ukázal se andělům, kázán jest pohanům, uvěřeno jemu na světě, vzhůru přijat jest ve slávu.“ (1 Tm 3,9.16)
Čistota svědomí a opravdová touha v životě víry je nezbytná k poznání zkušenosti, jak žít a prožívat tajemství zbožnosti. A teď přečtu ještě verše, kde je to Bůh sám, který uskutečňuje své dílo v člověku.
„Odkudž tedy moudrost přichází? A kde jest místo rozumnosti? Poněvadž skryta jest před očima všelikého živého, i před nebeským ptactvem ukryta jest. Zahynutí i smrt praví: Ušima svýma slyšely jsme pověst o ní. Sám Bůh rozumí cestě její, a on ví místo její.“ (Jb 28,20-23)
Z toho všeho jsem pochopil, že to je Boží dílo. Moc Ducha svatého, který v člověku vytváří, závěrečné tajemství zkušenosti, která je nezbytná a je vlastní poslední generaci. O tom je řeč ve Zj 10,7: „Ale ve dnech hlasu sedmého anděla, když bude troubiti, dokonánoť bude tajemství Boží, jakož zvěstoval služebníkům svým prorokům.“
Přečtu k tomu několik slov Ducha proroctví: „Když těchto sedm hromů promluvilo svými hlasy, je dán Janovi příkaz podobně jako Danielovi – ohledně této malé knížky: /Je nanejvýš možné, že se tato zkušenost bude opakovat v posledních zkušenostech Božího lidu./ 'Zapečeť to, co mluvilo sedm hromů. To se týká budoucích událostí, které budou zjeveny ve svém pořadí...'“
A ještě jeden citát, který také hovoří o posledních zkouškách, kterými prochází Boží lid. Dávejme pozor, co k tomu sestra Whiteová píše: „...k tomu budeme potřebovat takovou zkušenost, kterou dosud nemáme a o kterou mnozí ani nestojí...“ (GC 443)
Mluvíme nyní o díle Ducha svatého – Vykupitele. Přesto někdo může říci, že to všechno je anebo může být teorie. To všechno se dá naučit, abys nám to mohl dobře sdělit. Můžeme to, co jsme řekli nějak obhájit?