07. úkol - ZVAŽ TO!
„Ducha pravdy, jehož svět nemůže přijíti. Nebo nevidí ho, aniž ho zná, ale vy znáte jej, nebť u vás přebývá a v vás bude.“ (J 14,17)
Člověk může ocenit jenom to, co má. Člověk může vědět, co v něm Duch Boží koná. Duch je přítomný v člověku. Koná v něm své dílo proměny Následující verš tomu dává za pravdu. K čemu přivádí a kam chce dovést?
„Kterýchžto ústa plná jsou zlořečení a hořkosti.“ (Ř 3,14)
Zvažme sami, nad čím přemýšlíme? Odkud to bereme?
Nikdy nechci zastavit to, k čemu přicházím. Anebo k čemu postupně přicházíme, to, k čemu došli jiní. Jaký je názor a postoj druhých? Záleží na tom, jak věrní mužové Boží, jak oni k tomu došli.
Vím, že my adventisté sedmého dne jsme přidali k Přítomné pravdě pouze učení o svatyni, a všechno to, co s tímto učením souvisí v souladu s Trojandělským poselstvím.
Jde o to, jak přijímáme učení Pravdy v přítomné době. Zda stavíme na pilířích jednou nám daných. Ty jsou neměnné. Na nich roste dům této stavby. Přítomná pravda se vyvíjí. Adventní průkopníci, jako i my dnes, jsme otevření novému světlu, jestliže je v souvislosti s Božím slovem a s učením jednou nám daným. Proto my dnes přijímáme Boží slovo jako jediné pravidlo víry. Přijímáme to, k čemu došli věrní Boží mužové v minulých generacích. A na čem stojí pravá církev. Svůj původ bereme z Božího slova tak, jak ve 28 článcích svého vyjádření víry vyznáváme. Přijímáme svědectví Ducha proroctví. Božího proroka daného podle zaslíbení Božího slova této poslední sedmé církvi. Dále pak je nezbytně nutné, aby na nás působil Duch svatý, který nás uvádí ve všelikou pravdu a dává znát i souvislosti budoucích událostí (J 16,13). A jestliže tomu tak je, pak je to v souladu s rostoucím dynamických životem pravé církve, zdravého učení, růstu v Boží milosti a ve víře. A církev se stává nástrojem v rukách Boží k uskutečňování toho, k čemu byla povolána a co Bůh ve své milosti a moci skrze ni chce vykonat.
1) Nemohu přijímat něco, co odporuje Božímu slovu.
2) Nemohu přijímat něco, co by odporovalo Božímu proroku, Duchu proroctví ve Svědectví pro církev (Ř 8,14).
3) Nemohu přijímat něco, co by odporovalo církvi v jejím učení: „Adventisté sedmého dne věří...“
Proto nemohu přijmout něco, abych se osobně nepřesvědčil. A nemohu též zavrhnout to, o čem bych se nepřesvědčil. Věřím, že to je čestný přístup k tomu, k čemu jsem přiveden. Nemohu dát na to, co říkají jiní. Na druhé straně máme být vždy otevření k dalšímu hledání a k dalšímu poznávání... Učení církve je jako bystřina, jako proud čisté osvěžující vody, a ne páchnoucí močál stojaté vody. Náš zdravý a čestný a aktivní postoj rozhoduje o tom, jaká je naše víra, jaké jsou naše duchovní zkušenosti a náš praktický život víry a podle toho Bůh spolupracuje s námi.
Dále se pokusím vyjádřit svůj postoj ke každému „novému učení“ – které, ve skutečnosti není nové, ale jen se navrací k daným základům pravdy - opomíjeným, opuštěným a zapomenutým. Pak všechno, co přichází a zdá se být „nové“, musí být naprosto v souladu s tím, co jsem řekl na začátku.
Gamaliel říká předním mužům Izraele. Jestliže je toto učení apoštolů od Boha, pak je zbytečné a pro vás nebezpečné tomu odporovat. Proto řeknu toto: Jestliže to, co přináší ti, jenž mají nové světlo je od Boha a je to pravdou našeho života, pak tomu nikdo nezabraní. Učení, jaké hlásali naši průkopníci, čemu oni věřili, pro co oni vírou žili a světu tlumočili ve své době, tak to musíme hlásat také nyní v tomto dění a v této době.
Můžeme si vzít příklad z roku 1888 z Minneapolils – a následujících závěrečných událostí. Tak, jak se dělo tehdy, bude se dít dnes (Alfa tehdy – Omega dnes).
Dojde k vydání nedělního zákona a k vylití pozdního deště v plnosti pro dokončení Božího díla.
To znamená, že ti, kteří by přijímali poselství, a ono bylo Přítomnou pravdou na konci adventního hnutí, pak se v nich stává rostoucí mocí a silou. Jsou připraveni k vylití pozdního deště v plnosti k dokončení Božího díla na zemi. Je to dílo Ducha svatého v nich, a pak skrze ně. A tomu nikdo a nikdy nezabrání!
Jestliže to však tak není – pak to samo zajde. Takové je svědectví Božího slova.
Jedno francouzské přísloví nebo citát někoho říká: „Čas je zkouškou pravých hodnot.“ Uvidíme. Naše víra a náš život víry musí být založen na naší osobní zkušenosti. Ve všem tom, co jsem řekl. Povinností každého z nás je přesvědčit se. Víra od Boha není slepá. Má prozřetelnost Boží.
Co mi toto zamyšlení má dát? Řeknu, k čemu mě přivedlo!
a) Věřím, že ke zdravé a rostoucí duchovní zkušenosti, a ta nemůžeme být sama o sobě.
b) K zamyšlení se ve vztahu ke slovům a k napomenutím apoštola Petra dle 2Pt 1,12:
„Protož nezanedbámť vždycky vám připomínati těch věcí, ačkoli umělí i utvrzení jste v přítomné pravdě.“
c) Dále pak k varovným slovům ze zkušenosti starého Izraele, která k nám velmi silně mluví. Tato zkušenost tedy může anebo dokonce má stejnou podobu při adventistech sedmého dne v dnešních dnech, a to za tohoto duchovního úpadku, v jakém se nachází jak církev, tak i to „teologické napětí v adventismu“ v kruzích teologů.
„Když takto říkával Hospodin: Zastavte se na cestách, a pohleďte, a vyptejte se na stezky staré, která jest cesta dobrá, i choďte po ní, a naleznete odpočinutí duši své, tedy říkávali: Nebudeme choditi.“ (Jr 6,16)
d) Potom k určitému uvědomění si souvislostí toho, co prožívali průkopníci adventního hnutí tehdy ve své době, ve své zkoušce a ve své zkušenosti. To bude prožívat Boží lid na konci adventního hnutí, a to v této době, ve své zkoušce a ve své zkušenosti. Mluví o tom prorok Abk 2,1-4:
„Na stráži své státi budu, a postavím se na baště, vyhlédaje, abych viděti mohl, co mluviti bude ke mně Bůh, a co bych odpovídati měl po svém trestání. I odpověděl mi Hospodin, a řekl: Napiš vidění, a to zřetelně na deskách, aby je přeběhl čtenář, proto že ještě do jistého času bude vidění, a směle mluviti bude až do konce, a nesklamáť. Jestliže by pak poprodlilo, posečkej na ně; neboť jistotně dojde, aniž bude meškati. Aj ten, kdož se zpíná, tohoť duše není upřímá v něm, ale spravedlivý z víry své živ bude.“
K těmto biblickým veršům. Bůh odpovídá, pokud se člověk ptá a chce slyšet.
Pak Bůh dává příkaz k napsání vidění, a to zřetelně na deskách, aby každý mohl rozumět tomu, co On sděluje těm, kteří budou číst to, co tam je psáno.
V následující myšlence uvedených veršů tomu rozumím tak, že je to řeč k prorockému času a ke zklamání z 22. října 1844. A ujištění o jistotě naplnění daného proroctví (2 300).
Další myšlenka a napomenutí: Kdo se tomu protiví. Ten není ani upřímný a ani čestný k tomu, co vyznává. Jeho život a projev víry nemá kvalitu, která by mohla obstát.
e) Jestliže jsem takto postupoval a postupuji, pak nemohu odporovat tomu, co píše prorok Boží, daný tomuto lidu v EW 74: „Viděla jsem, že sestavení prorockého nástinu z roku 1843 bylo řízeno rukou Páně a nemá být změněno. Výpočty byly provedeny tak, jak je Pán chce mít; Jeho ruka však přikryla a skryla chybu v jednom číselném údaji, takže ji nikdo nemohl vidět, dokud svou ruku opět neodsunul.“
To, co říká prorok Abakuk, se uskutečňuje roku 1843. Bůh k tomu dává příkaz a bdí nad sestavením prorockého nástinu. Dále čteme, že všechno bylo napsáno tak, jak Pán Ježíš chtěl. To znamená, že jsou závazné prorocké nástiny pro nás všechny, a to až do konce času. Zde vidím bezpečnou základnu přítomné pravdy. Jak na začátku adventního hnutí, tak na konci adventního hnutí. Poslední myšlenka k tomuto, co jsme si četli a řekli, je tato. Protivit se tomu, by znamenalo protivit se Bohu a odsoudit sebe.
„Nebo ohavností jest Hospodinu převrácenec, ale s upřímými tajemství jeho.“ (Př 3,32)
f) Jestliže toto všechno by bylo pravdou a mělo se postupně vyvíjet, jistě nastane dříve nebo později, protože každé Boží slovo a každé Boží zaslíbení dojde času, kdy bude naplněno. Pak je zde na místě tento biblický verš ze Zj 10,7.
„Ale ve dnech hlasu sedmého anděla, když bude troubiti, dokonánoť bude tajemství Boží, jakož zvěstoval služebníkům svým prorokům.“ Osobně věřím v uskutečnění těchto slov v nynější generaci
Věřím tomu, že pro každého věřícího člověka může být každý den opravdu silným prožitkem a neobyčejnou zkušeností.
Jako každý den je nový a má nové zkušenosti a prožitky, tak je to i ve společenství s Bohem.
Po ranní modlitbě jsem v Jitřence četl tato slova: TY JSI TEN MUŽ, KTERÝM MŮŽEŠ BÝT!
Pochopil jsem tuto výzvu, tak jako by Bůh vyslovoval souhlas se svým lidem konce, s tou vírou a projevem víry, jak k němu přichází. Bůh touží spolupracovat se svým lidem na konci adventního hnutí. Pán Ježíš mnohem více touží po setkání s námi a ukončení těchto hrozných dějin hříchu než my!
„Hospodin pak sám vydá hlas svůj před vojskem svým, proto že velmi veliký bude tábor jeho, proto že silný ten, kdož vykoná slovo jeho. (Nebo veliký bude den Hospodinův a hrozný náramně), i kdož jej bude moci snésti?“ (Jl 2,11)
Věřím tomu, že skutečně přišel čas, kdy si zde Bůh připravuje lid k dokončení svého díla. Můžeme, a právem, brát tato slova jako výzvu a ujištění.
Sledujme, co je dále psáno, a jak k nám v následujících citátech promlouvá Duch Boží. Skutečně je to velikou věcí umět žít životem víry.
„V těchto dnech klamu bude každý, kdo je utvrzen v pravdě, muset zápasit o víru, která byla jednou dána svatým...“ (2SM 98)
„Nebyl to jediný výraz Abakukovy silné víry. Při jedné příležitosti, když přemýšlel o budoucnosti, pravil: „Myť nezemřeme... Napiš vidění, a to zřetelně na deskách, aby je přeběhl čtenář, proto že ještě do jistého času bude vidění, a směle mluviti bude až do konce, a nesklamáť. Jestliže by pak poprodlilo, posečkej na ně; neboť jistotně dojde, aniž bude meškati. Aj ten, kdož se zpíná, tohoť duše není upřímá v něm, ale spravedlivý z víry své živ bude.“ (Abk 1,12 a 2,2-4)
„Víra, která posilovala Abakuka, všechno čisté a spravedlivé v oněch dnech těžké zkoušky, je též víra, která pomáhá Božímu lidu dnes... Hospodin splní na nejvyšší míru očekávání těch, kdo v Něho věří. Dá jim moudrost, kterou právě potřebují.“ ( PP 385-387)
A dále čteme: „Musíme v sobě živit a posilovat víru, o níž svědčili proroci a apoštolové, víru, jež se chápe zaslíbení Božích a čeká na vysvobození v době, jež určil Bůh, a způsobem, který sám stanoví. Jisté slovo proroctví se nakonec splní ve slavném příchodu našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista, Krále králů a Pána pánů. Doba čekání se snad může zdát dlouhá, duše snad může být sklíčená neblahými okolnostmi. Mnozí, v něž byla vložena důvěra, snad mohou cestou klesnout, my však prohlašujeme ve víře jako prorok, který se snažil povzbudit Judu v době nevídaného odpadlictví:
„Hospodin pak v chrámě svatosti své jest, umlkniž před oblíčejem jeho všecka země.“ (Abk 2,20)
Mějme vždy na paměti potěšující poselství:
„Proto že ještě do jistého času bude vidění, a směle mluviti bude až do konce, a nesklamáť. Jestliže by pak poprodlilo, posečkej na ně; neboť jistotně dojde, aniž bude meškati. Aj ten, kdož se zpíná, tohoť duše není upřímá v něm, ale spravedlivý z víry své živ bude.“ (Abk 2,3.4)“ (PP 385-387)
Pokud jsem věřící člověk, těžko pro mě může být něco přesvědčivějšího, než je Boží slovo a zkušenost víry pod pravdou Božího slova, pod působením Božího Ducha a pod zřetelným vedením Boží prozřetelnosti. Je to jako být pod kuželem v záři světelných paprsků...
Závěr této Jitřenky dnešního dne je povzbudivou modlitbou proroka „Ó Hospodine, uslyšev pohrůžku tvou, ulekl jsem se. Hospodine, dílo své u prostřed let při životu zachovej, u prostřed let známé učiň, v hněvě na milosrdenství se rozpomeň.“ (Abk 3.2)
Dnes už nemůžeme jinak než jít vírou, žít vírou a důvěřovat Bohu. Všechno ostatní by bylo šílenství. Bůh nám dal poselství Tří andělů – a my bychom toto poselství dáli stranou? My jsme učinili s Bohem slib, který má závaznost přísahy. A my před celým vesmírem bychom měli zapřít svým životem to, co jsme přijali a vyznali? To není možné. Jedině za cenu zrady a věčného zatracení! My jsme vstoupili do královských služeb našeho Krále – Pána, svrchovaného Boha nebe a země. A my bychom měli odhodit, zavrhnout a dát stranou všechno to, co nám dal Duch svatý k životu víry? Co v nás způsobil, k čemu nás přivedl a pro co nás vyzval? Ne, to opravdu nemůžeme... Od Boha s lehkým srdcem nikdo neodejde. Zkušenosti, které jsme prožili s Bohem, jsou vypáleny v nás, na které nikdy, co budeme žít, nezapomeneme. To by znamenalo, že jsme jako zběhové utekli ze závěrečného a vítězného boje. To zkrátka nejde. Nemohli bychom se dopustit větší zrady a krutější msty sami na sobě!
Jestliže tomu tak je, pak určitě Bůh pokračuje ve své řeči těmito slovy:
„Ó bych věděl, kde ho najíti, šel bych až k trůnu jeho... Zvěděl bych, jakými slovy by mně odpověděl, a porozuměl bych, co by mi řekl.“ (Jb 23,3.5)
Třetí verš je vyjádřením prosby znát. Pátý verš je příslibem odpovědí.
Ve verši 10 Bůh odpovídá, protože chce odpovědět. Protože zná cestu svého lidu. Vedl jej, vede jej, a má vždycky pro ně to, co jim chce říci a co jim chce dát... „Nebo on zná cestu, kteráž jest při mně...“ On zná cestu svého lidu i cestu každého z nás.
Verš 12 jsem pochopil jako skutečnost času. Skutečnost rozhodnutí ze strany Boha a ze strany Jeho lidu. Skutečnost – je čas - „ustaviv se na tom“.
A 14. verš je shrnutím a uzavřením celé této věci. Koncem našich slov. A skutkem Božích slov:
„.../Bůh/ vykoná uložení své o mně...“ O mně, o každém z nás, o věřících, o lidech, o všech.
Pokusím se vyjádřit, jak jsem to pochopil a jak tomu věřím. Bůh nám nemohl lépe, přesněji a přesvědčivěji odpovědět!
Otázky jsou zodpovězeny. Cesta víry je jasná. Není pochyby. Bůh ví, co chce a co dělá. S jistotou můžeme jít. Naše hledání přítomné pravdy na konci adventního hnutí je skutečnost...