04. úkol - ZÁVĚREČNÁ EVANGELIZACE
„rozkazuje všechněm...“ (Zj 13,16)
A čím to končí? Čteme o tom v Ester 3,9: „Jestliže se králi za dobré vidí, nechť se napíše, aby je zahladili...“
„I viděl jsem jiného anděla letícího po prostředku nebe, majícího evangelium věčné, aby je zvěstoval těm, jenž bydlí na zemi, a všelikému národu, i pokolení, i jazyku, i lidu, řkoucího velikým hlasem: Bojte se Boha, a vzdejte jemu chválu, neboť přišla hodina soudu jeho; a klanějte se tomu, kterýž učinil nebe i zemi i moře i studnice vod. A jiný anděl letěl za ním, řka: Padl, padl Babylon, město to veliké, nebo vínem hněvu smilství svého napájelo všecky národy. A třetí anděl letěl za nimi, pravě velikým hlasem: Bude-li se kdo klaněti šelmě a obrazu jejímu, a vezme-li znamení její na čelo své aneb na ruku svou, i tenť také bude píti víno hněvu Božího, víno, pravím, kteréž jest vlito do kalichu hněvu jeho; a trápen bude ohněm a sirou před obličejem andělů svatých a před obličejem Beránka. A dým muk jejich vstoupíť na věky věků, a nebudouť míti odpočinutí dnem i nocí ti, kteříž se klanějí šelmě a obrazu jejímu, a jestliže kdo přijme znamení jména jejího. Tuť jest trpělivost svatých, tu jsou ti, kteříž ostříhají přikázání Božích a víry Ježíšovy.“ (Zj 14,6-12)
Je to poslední, závěrečné a ukončující poselství Hospodina, před které je postaven celý svět. Zrovna tak jako i poselství 13. kapitoly patří celému světu. Avšak tato poselství jsou naprosto rozdílná. Za poselstvím 13. kapitoly stojí satan a jeho lid. Za poselstvím 14. kapitoly stojí Hospodin, Bůh Stvořitel nebe i země. A v tomto poselství je představen Jeho lid. Satan přikazuje pod trestem smrti, abychom jej ctili, a nezdůvodňuje proč. Bůh Stvořitel varuje lidstvo a sděluje, proč patří úcta Jemu. Avšak nepřikazuje a nenutí. Dává však znát, že toto Jeho poselství je otázkou života a smrti. Proto člověče, ty sám se rozhodni. Ty sám svým rozhodnutím vyslovíš soud nad sebou samým. Sestra Whiteová píše: „Proč jsou dána poselství ze Zjevení čtrnácté kapitoly? Protože zásady církví se staly zkaženými. Zdá se, že celý svět se provinil přijetím znamení šelmy...“ (MS 92, 1904)
1. anděl: „...přišla hodina soudu...“ (Zj 14,7)
Jeho poselství je výzvou a zdůvodněním ctění Hospodina. Prorok však vidí skupinu, která neuctívá šelmu, a která nepřijala jeho znamení na čelo své nebo na ruku svou.
2. anděl: „...vyjděte...!“ (Zj 14,8)
Jeho poselství je výzvou k vyjití z Babylona a z babylonských církví. (Zmíněný text je výzvou k vyjití těm, kteří jsou v odpadlých církvích, jako i těm, kteří sou v katolické církvi.)
3. anděl: Jeho poselství je výzvou k rozhodnutí a varováním před hněvem Hospodina a konečným zánikem ve věčné smrti (verše Zj 9-11).
„Jestliže vám bylo představeno světlo pravdy, zjevující sobotu čtvrtého přikázání a ukazující, že ve slově Božím není žádný podklad pro zachovávání neděle, a přesto stále lpíte na falešné sobotě, odmítajíce zachovávat svatou sobotu, kterou Bůh nazývá 'Můj svatý den', přijímáte znamení šelmy...“ (RH, 13. července 1897)
O co tedy dnes jde?
Je to boj o člověka – kdo si získá jeho mysl, kdo bude ovládat jeho myšlení k jeho rozhodnutí. Satan k tomu používá veškeré možné svody, až i násilí. Kdežto Bůh respektuje svobodnou vůli každého člověka a volá lidi k rozumnému rozhodnutí. Upozorňuje je - Vyzývá je – Varuje všechny před tím, co by bylo jejich věčnou zkázou.
Jaký je rozdíl mezi roky 1844 a 1888?
A co mají společného, v čem je jejich důležitost a nezbytnost, jejich jedinečnost a specifičnost?
Je skutečně nutné to říci, než budeme pokračovat v další části. Tyto dva roky jsou velice důležité. Kdyby nebylo roku 1844 a událostí s tím spojených; pak bychom my, adventisté sedmého dne jako církev – tak bychom zde nebyli!
A kdyby nebylo roku 1888, smutných a bolestných událostí té doby a jejich následků – což nebylo Boží vůlí – pak ani my bychom již na této zemi nebyli!
Rozdíl je tedy v tom, že to, co chtěl Bůh, se stalo roku 1844:
a1) Pán Ježíš přechází do svatyně svatých. Z prvního oddělení svatyně, do druhého oddělení svatyně.
b1) Započal se soud v nebi nad lidem Božím.
c1) Jde o vymazání hříchů, o likvidaci HŘÍCHU, o očištění svatyně a o očištění svatyně lidských srdcí - Nezbytnou tak přípravu Božího lidu na dokončení Božího díla a na setkání se svým nebeským Pánem. Z toho důvodu se uskutečňuje všechno následující na zemi.
d1) V Církvi adventistů sedmého dne probíhá zapečeťování.
e1) Je hlásáno poslední poselství na této zemi.
f1) Lidské dějiny se uzavírají a končí. Odehrávají se poslední události spojené s dokončením Božího díla, vylitím pozdního deště a vyvoláním Boží lidu z Babylona.
g1) Lid Boží (církev Boží) oslaví před celým vesmírem Boha v Kristově spravedlnosti. Ve věrnosti Bohu, tak jako Job ve svém nezištném vztahu, naplněním Božího Skutečností je to, že to, co řekl Bůh o Jobovi bylo pravdou. A to, co řekl Bůh o svém lidu (Zj 14,12) se stalo pravdou. Stalo se skutečností. Tak je satan před celým vesmírem zjeven jako lhář.
h1) Satan je poražen. Zlo a zlé mocnosti se všemi zlými lidmi na zemi jsou odsouzeni.
A co se děje ze strany satana a mocností tmy:
a2) Satan má na zemi své kněze v pozemské svatyni. Oni jsou prostředníky mezi Bohem a člověkem.
b2) Proto je satanův největší útok směrován a soustředěn na nebeskou svatyni.
c2) Chce umlčet všechny pravdy a souvislosti s tím, co se odehrává v nebi. Udržet lidi v nevědomosti. Ničit a zničit Boží lid v ospalosti, ve vlažnosti a v nevědomosti. Proto dělá všechno, co může. Skutečnost tomu dává za pravdu. Výzvy Božího slova a varování Božího proroka jsou toho důkazem!) Nespěme, ale něco dělejte! Čtěme proroka svého a poslouchejme! Proč nás má Duch proroctví a jeho svědectví burcovat a obviňovat? Naše „sladká“ nevědomost se stává jistou smrtí na věčnost!
d2) Kdo z národu soudu si uvědomuje a prožívá skutečnost toho, co se děje v nebi a na zemi? Že je Den smíření? To je bolestí nepadlých andělů, a také bolestí věrných z Božího lidu na zemi.
e2) Trojandělské poselství se týká:
Odsouzení satana, hříchu a hříšných lidí na zemi.
Je hlasem vysvobozujícím Boží lid z této země.
Je poselstvím o ustanovení Božího království na zemi.
Proto je největší a nejzuřivější nenávistí satana.
f2) Satan se ze všech sil snaží a usiluje o to, zabránit vylití pozdního deště. Přeje si zadržet to, co se má stát. Dělá proti tomu všechno. Pracuje všude, ve všem a se všemi svými pomahači, které má i zde na zemi. Veškeré jeho úsilí, veškerá jeho práce je: „Udělat všechno pro to, aby k vylití deště nedošlo! Ví, „krátký čas má“ (Zj 12,12)!!!
g2) Proto nikdy nechce to, co chce Bůh. Je mistrem napodobenin. Pokusí se napodobit druhý příchod Ježíše Krista.
h2) Jako egyptský Faraon byl poražen a Bůh oslaven, jako na Egypt dopadly Boží rány a lid Boží byl vyveden, tak je satan poražen a Bůh oslaven. Na zemi dopadne sedm posledních ran a lid Boží bude vysvobozen.
A rok 1888! To, co Bůh nechtěl, to se stalo!
a) Poselství tří andělů. Jejich poselství následuje jedno za druhým. Tam není přestávky. Nebylo nikdy vůlí Boží, aby se stalo to, a došlo k tomu tak, jak je dnes na zemi.
b) Církev adventistů sedmého dne od roku 1863, od svého založení se stává církví Laodicejskou, církví vlažnou; s rostoucí tendencí této skutečnosti. Svůj dokonalý předobraz vidí v první církvi:
Jako církev v Efezu opustila svou první lásku; tak se stalo i u nás...
c) Rok 1888. Odmítnutí poselství o Ospravedlnění z víry, Kristovy spravedlnosti v poselství bratra Waggonera a Jonese. Tak se naplňují slova Božího proroka o vlažnosti církve.
d) Je zabráněno andělu ze Zj 18,1 v jeho díle. Lid Boží není vyvolán.
e) Je zabráněno a překaženo k dokončení Božího díla.
f) Nedělní zákon nebyl vydán.
g) Dějiny tohoto světa se dál ubírají tímto žalostným směrem.
h) Lid Boží stále čeká na své vysvobození. A dějiny země vrcholí. Všechno dění na této zemi je jako v přetlakovaném hrnci. Stav světa dochází ke svému konci. – A tak i lid v této sedmé církvi ke své půlnoci!
i) Tyto všechny skutečnosti přímo křičí. Jedná se o přítomné pravdy na konci adventního hnutí. Dějiny Božího lidu se v závěru adventního hnutí opakují!
A my je můžeme přesně a zřetelně sledovat. To, co se stalo na začátku adventního hnutí, to se odehraje na konci adventního hnutí. Avšak s tím rozdílem, že Boží záměr se ve všech směrech uskuteční!!!
A1) Anděl z nebe Zj 18,1 sestoupí a nebude mu překaženo.
B1) Lid Boží přijme poselství o Ospravedlnění z víry.
C1) Vyjde nedělní zákon.
D1) Proběhne závěrečné tříbení a s tím spojené všechny závěrečné události.
E1) Slavný návrat Ježíše Krista se stane skutečností!
Jak k tomu najednou dojde? V roce 1888 to nešlo – byl odpor. A teď najednou to půjde – ale odpor proti tomu bude také a ještě větší. Tomu nasvědčuje všechno to, co se odehrává kolem nás, ale i v naší církvi.
a) Bůh se rozhodl, jako před potopou. Boží vůle se musí uskutečnit!
b) Bůh zde bude mít lid, a s ním i poselství Přítomné pravdy na konci adventního hnutí – která je vyjádřením Božího úmyslu, vyslovením Jeho záměru a závěrečným zvěstováním Jeho vůle (viz Mt 24,14)
e) Bůh dá do pohybu všechny závěrečné události.
Chtěl bych říci, že u Boha neexistují náhody. Ani v Božím díle neexistují náhody. Takže ani v Božím lidu se nemůže stát něco náhodou. Bohu se nic nevymklo z ruky. My všichni jsme v dohledu Jeho očí. A tím více ti, kteří svému Pánu uvěřili, hledají naplnění Jeho vůle a Jeho přání. Ti, kteří touží poznat souvislost posledních událostí tak, aby prošli a svého Boha oslavili. Skutečně se Bůh postaví proti tomu a řekne: „Ne! Já to nechci?“
Je pravda, že Bůh řekl: „Já sám sebe zapřít nemohu...“ Bůh nemůže jednat proti svým slovům. Ale na čem je to závislé? Na tom, jestliže k tomu byl člověk přiveden Duchem svatým pro čistotu svých pohnutek a pro nezištnou odevzdanost svého života Bohu a Jeho dílu. Pak je možné o těchto bratrech a sestrách říci: „Hospodin podle vůle jejich činí...“
Je pravda, že člověk sám sebe nezná, dokonale a v žádném případě o sobě nemůže říci: teď už jsem dokonalý. Nemůže vyslovit sám nad sebou soud. A to ani o sobě a ani o druhém člověku. Ale vírou jdeme a ve víře máme jít. Vírou žijeme a ve víře nám dané máme žít. Víru projevujeme a máme ji projevovat. A právě takový život víry v Boží moci tvoří slova, která jsou svědectvím o našem Bohu a o Jeho pravdě.
Dávejme pozor. Jde nám oběma o jednu věc. A jde všem upřímným bratrům a sestrám o jednu věc. Pro ostatní to třeba nemusí mít žádnou cenu. Posuďme. A každý, ať jak sám myslí, posoudí. Za Božím slovem stojí Bůh. Za Božím lidem stojí Bůh!
NEVĚDOMOST – NEZNALOST – NEZNÁMOST – HLOUPOST
„Vyhlazen bude lid můj pro neumění. Poněvadž jsi ty pohrdl uměním, i tebou pohrdnu, abys mi kněžství nekonal; a že jsi zapomněl na zákon Boha svého, já také zapomenu se na syny tvé.“ (Oz 4,6)
První pohled a myšlenka, když jsem si přečetl tato slova, mě překvapila. Ale po chvíli jsem si uvědomil, co by to znamenalo pro mě, a pro každého z nás - sejít z cesty víry. Odmítnout dané nám pravdy. Zprotivit se Duchu svatému a nenechat se Jím vést. Nedůvěřovat Bohu. Zahodit za sebe všechny ty zkušenosti, které jsem já, i ty a lid tento prožili. Bylo by to pro nás ještě hroznější a více tragické, než pro ty, kteří tak učinili v Minneapolis.
Budu číst několik úryvků z citátů, které jsem postupně pročetl a které ke mně mluvily zřetelnou řečí:
„Strážní mají pozvednout své hlasy a hlásat poselství, jež představuje přítomnou pravdu pro tuto dobu...“ (5T 716, 1889)
Tato slova byla napsána následující rok po Generální konferenci v Minneapolis. Text nese stopy toho, co se tam stalo. Proto i následující zkušenost, kterou sestra Whiteová prožila, je ve znamení toho, čeho byla svědkem onoho roku 1888. A tady mluvím s naprostým přesvědčením toho, čemu věřím, co je i nám DNES ukázáno Bohem a je Boží vůlí!
Sestra E. G. Whiteová je v posluchárně Tabarnacle. A píše: „...Po modlitbě jsme zpívali písně a opět se modlili. K Bohu se vznášely ty nejhorlivější prosby. Shromáždění bylo proniknuto přítomností Ducha svatého... Nikdo se necítil být natolik pyšným, aby neučinil upřímné vyznání. V čele tohoto díla stáli vlivní jednotlivci, kteří však před tím neměli odvahu vyznat své hříchy.
Nastala taková radost, jakou nikdy před tím nebylo v Tabarnacle slyšet. Tehdy jsem se probrala ze své mdloby a chvíli jsem nebyla schopna si uvědomit, kde jsem. Pero jsem stále držela v ruce. Slyšela jsem slova:
„TAK TOMU MOHLO BÝT, TOTO VŠECHNO BYL PÁN PŘIPRAVEN UČINIT PRO SVŮJ LID. CELÁ NEBESA NA TO ČEKALA.“
„Přemýšlela jsem nad tím, kde jsme již mohli být, kdyby bylo na Generální konferenci vykonáno důkladné dílo.“ (8T 104-106, 5. června 1903)
„Bůh se nás snaží vést krok za krokem ke svému původnímu záměru...“ (CH 450, 1890) I tento citát a další slova jsou psána pod stále silným dojmem toho, co se odehrálo před dvěma roky (1888).
„Nemá smysl vás přesvědčovat, že nemáte nosit to nebo ono, protože, když je ve vašem srdci záliba v těchto věcech, pak sundávání ozdob bude pro vás jako trhání listů ze stromu.
PŘIROZENÉ SKLONY SRDCE DAJÍ O SOBĚ ZCELA JISTĚ URČITĚ VĚDĚT...“ (CG 429-430, 1892)
Bylo to pro mě dost silné. Nečekal jsem údernou pravdivost takových slov. Ale ještě krátce dál. Pak jsem četl, jak každé ráno čtu, kapitolu z Božího slova z knihy Job 20:
1) Poslouchej pilně to, co ti říkám...
2) To, co si druzí myslí, to je na nich... To je jejich věc...
3) Je to všechno k užasnutí, k zamyšlení: V dění kolem, v naší církvi, v životě naší víry...
4) Zdánlivě, jakoby se všem dařilo...
5) Ale Bůh k nám zřetelně mluví o oddělení se. Nejít cestou jejich...
6) Tato slova mě povzbudila. Bůh zná naše myšlení. Bůh zná moje myšlení...
7) Bůh je ten, který nám bude oznamovat naši cestu. Nenechá nás jít naslepo.
8) Jen vírou vejdeme a Bůh ukazuje: Cesta jedněch je k Ježíšovu Dni v Jeho slávě. Naopak cesta druhých je k černé díře jámy.
Nerad bych byl jako ten, kdo pochybuje, protože jsem dával pozor na tvá slova.
A nechci být posměvač, který zakrývá, že nemá takovou víru. Jsem s těmi, kteří nás tlačí vpřed. Jsem s těmi, kteří nás táhnou výš. Stále blíže k nebi. Nebe se otvírá pro ty, kteří jdou vírou. Vyslovím slova jedné naší sestry, která se vyjádřila k určité osobní zkušenosti: „Proti zkušenostem člověka s Bohem já nemohu nic říci...“ Bůh si vede každého, nechá-li se vést, jak On potřebuje.
Z toho všeho jsem tedy porozuměl tomu, PROČ JSEM ADVENTISTOU SEDMÉHO DNE.
Pro všechno to, co až do konce s sebou nese trojandělské poselství: žít hlasem Tří andělů. A to v konečném důsledku znamená stát se hlasem Třetího anděla s poselstvím o Ospravedlnění z víry v moci a síle pozdního deště a v moci a slávě sestupujícího anděla (Zj 18,1). Až k této skutečnosti, kde je ukončeno jejich dílo a oni jsou vysvobozeni pro věčné Boží království.
Zdali si nás Bůh dnes nepostavil v tomto dění a za těchto zkušeností k dílu pro věčné království!!!
„Nebo jestliže se umlčíš v tento čas, oddechnutí a vysvobození Židům přijde odjinud, ty pak a dům otce tvého zahynete. A kdo ví, ne pro tento-lis čas přišla k tomu království?“ (Est 4,14)
Věřím, že je tomu přesně tak. A nevím, proč by tomu mělo být jinak!