01. úkol - HLEDEJME BOŽÍ VŮLI
„Proste, a dánoť bude vám; hledejte, a naleznete; tlucte, a bude vám otevříno. Nebo každý, kdož prosí, béře; a kdož hledá, nalézá; a tomu, jenž tluče, bude otevříno.“ (Mt 7,7.8)
„Ale hledejte vy nejprv království Božího a spravedlnosti jeho, a toto vše bude vám přidáno.“ (Mt 6,33)
„Když takto říkával Hospodin: Zastavte se na cestách, a pohleďte, a vyptejte se na stezky staré, která jest cesta dobrá, i choďte po ní, a naleznete odpočinutí duši své, tedy říkávali: Nebudeme choditi.“ (Jr 6,16)
V těchto třech výzvách nacházíme tři dobré zprávy. Dobrou orientaci pro nás dnes.
-
Modlitby a zaslíbení Boží pomoci ke spolupráci.
-
Dále nám Bůh sděluje, co máme hledat nejprve. To, co Bůh svému lidu zaslíbil a co při svém lidu uskutečňuje v království milosti, a až do konce uskuteční v království slávy.
-
Ve slovech proroka Jeremiáše je zvláštní rada: Bůh dává znát to, co učiní a co Jeho lid na konci obdrží.
Zdá se, že Bůh dává maximální možnost na začátku, a ví, jací ti lidé jsou. A pak s nimi uskutečňuje to, co se svým lidem uskutečnit chce.
Je pro nás skutečně nutné se navrátit na začátek, abychom mohli jít dál. Jak tomu rozumět?
Jestliže je to pravda, pak si to postupně budeme ověřovat. Jestliže není, pak se toho ani nedotkneme. V tomto citátu je náznak podobné výzvy, a to k nám adventistům sedmého dne... Jsem přesvědčen, že Bůh věděl, že je to naprosto nutné právě dnes pro nás. Proto nám to říká. A to s přihlédnutím k naší bouřlivé a někdy i dramatické minulosti. Tato rada je pro nás nezbytná. Jak starý Izrael, tak i duchovní Izrael brzy a nebezpečně zapomíná!
„Jen jednoho se bojme, abychom zapomenuli na to, jak nás v minulosti vedl Bůh... Naší největší starostí musí být, abychom nebyli nalezeni mezi těmi, kteří vystupují proti Božímu slovu.“ (Sermons, E. G. White, 1888, str. 61)
Jako by nám Bůh chtěl říci: Buďte moudří a poučte se z toho, čím jste až do těchto dnů prošli! Minulost je pro nás výbornou učitelkou pro přítomnost. Nedovedeme domyslit, jak by to bylo pro nás zlé, kdybychom zapomenuli a vůbec se nepoučili. Přítomnost je proto pro nás nezbytnou nutností s možností přípravy pro budoucnost!
„Nebo pečlivé očekávání všeho stvoření očekává žádostivého zjevení synů Božích.“ (Ř 8,19)
Pokud budeme setrvávat v záměru, který nám Bůh dal v poselství tří andělů až k hlasu třetího anděla, kterým se máme stát; pak nás Bůh povede až k úplnému naplnění – k uskutečnění Božího zaslíbení. To je poselství Bohem nám dané pro všechny lidi na této zemi (viz Zj 14,6-12).
Báseň v úvodu nám říká, jací jsme a co nás obviňuje. Vyjadřuje skutečnost toho, co od nás Bůh očekává... A jaká je skutečnost!
Každý, kdo roste ve víře, to sám ví. Protože Bůh nikdy nespolupracuje s člověkem, aniž ten by to nevěděl.
Jak poznáme, že stále rosteme ve víře. Jak poznáme, že stále žijeme v Boží milosti a že se v ní vzděláváme? Jak poznáme, že skutečně toužíme a žijeme pro uskutečnění původního Božího záměru. Můžeme to sami na sobě poznat?
Bůh a Duch svatý nás uvádí ve všelikou pravdu a zjevuje nám budoucí události (dle J 16,13).
Proto tato duchovní zkušenost může být uskutečňována je v tom člověku, který vírou žije. A člověk si je toho vědom. Ten, kdo to neví a nic z toho nezakouší, je člověkem s pomyslnou vírou. Ne vírou, kterou žije, ale tou, která je pouze v jeho mysli... Vírou, kde Bůh není. Takový „věřící“ nemůže od Boha něco očekávat. Ani duchovní růst, ani naplnění Božích zaslíbení. Proto Bůh chce, abychom došli ke zkušenosti společenství a chození s Bohem. Uskutečňování toho, co On v nás uskutečnit chce, a následně toho, co On skrze nás uskutečnit nechce. Krátce řečeno: Abychom se stali těmi, kterými nás On chce mít.
Co to od nás vyžaduje?
Především si musíme uvědomit to nejdůležitější, a to je: Hledat – Poznat – A žít k uskutečnění.
„Naše spasení závisí na poznání Boží vůle, jak je obsažena v Božím slově. Nikdy se nepřestaňme ptát po pravdě a pátrat po ní. Potřebujeme znát svou odpovědnost. Potřebujeme vědět, co musíme dělat, abychom byli spaseni. Potřebujeme znát Boží vůli, vědět, co nám On řekl. Ale/!/ musíte projevit víru. Když zkoumáte Písma, musíte věřit, že Bůh je, a že odměňuje ty, kteří Ho vytrvale hledají. (MYP 260-261)
Z toho je zřejmé, že je velmi důležité vědět, co máme dělat, chceme-li být zachráněni pro věčný život. To není, a nikdy nebylo, jen tak jednoduchou otázkou, která zní: „chci nebo nechci“. Není možné to brát na lehkou váhu! Je za tím skryto něco mnohem důležitějšího, vážnějšího a zodpovědnějšího. Co tedy?
„První a nejvyšší povinností každé rozumné bytosti je učit se z Písma, co je pravda, a pak podle toho žít a povzbuzovat druhé, aby to dělali také. Měli bychom každý den pilně studovat Bibli, uvažovat o každé myšlence a porovnávat jedno místo Bible s ostatními. S Boží pomocí si musíme utvořit svůj názor. Protože se před Bohem budeme zodpovídat každý sám za sebe.
Vzdělaní lidé, kteří se považují za velmi moudré, zatemnili a zpochybnili i ty nejjasněji vyjádřené biblické pravdy.“ (GC 598)
Víra ve všech dobách byla velmi důležitá. 11. kapitola k Židům je toho důkazem. Slyším a vidím ve všem dění kolem nás i v nás jakousi naléhavost, která nás tlačí k nevídané aktivitě víry, k horlivé činnosti a všechno nás přímo nutí k horečné práci. Ale přeci bych chtěl zvlášť vědět – proč právě dnes je ta její naléhavost, vážnost a důležitost jiná, nutnější, zvláštní a nezbytnější, než kdy jindy. Jak na to odpovědět?
„Měli bychom vědět, co musíme udělat, abychom byli zachráněni. Milí bratři a sestry, neměli bychom jít se všeobecným proudem. Naší nynější úlohou je vyjít ze světa a oprostit se od něho. Jen tak můžeme chodit s Bohem, jako chodil Enoch. Božský vliv působil neustále s jeho lidským úsilím. Tak, jako on i my jsme povoláni k tomu, abychom měli silnou, živou, činorodou víru, a to je jediný způsob, jak můžeme být spolupracovníky Božími. Musíme naplnit podmínky stanovené ve slově Božím, nebo zemřít ve svých hříších.“ (GC 535)
Jsme v sobotní škole a hledáme přítomnou pravdu dnes, na konci adventního hnutí, právě způsobem sobotní školy... A to vzhledem k trojandělskému poselství, které má vztah k času. Je časovým poselstvím, které má vztah k dění dnešních dnů. Patří mu naše největší a nejvážnější pozornost. Je neoddělitelnou nutností našeho života. Mluví, burcuje a nenechává nás v klidu. Zřetelnou řečí promlouvá do naší duchovní zkušenosti, je součástí nás samých – tak, jak jsme jej přijali... PROTO by měl každý z nás mít svou osobní zkušenost s věčným evangeliem, které přechází v závěrečné volání, vyvolání Božího lidu z Babylona.
„Aby byl člověk evangelistou v jakémkoli slova smyslu, musí chápat „věčné evangelium“ a mít s ním osobní zkušenost. Právě toto evangelium vede v konečném důsledku k víře, k vyznání, k obrácení, ke křtu, k učednictví a k zaslíbení věčného života.“ (Úkoly sobotní školy 2/2012, str. 5)
V sobotní škole jsme jen pasivními posluchači, kteří přijímají a odcházejí, a tím to končí. Ale zde se každý může zúčastnit. Tady mají všichni možnost sdílení se ve víře, kterou žijí a kterou prožívají. Neboť všem nám v této poslední církvi byl dán jeden smysl našeho života, a ten je vyjádřen v poselství Tří andělů. Před nás všechny byl postaven jeden cíl, ke kterému se ubírají všichni lidé na této zemi. A spolu s nimi jdeme i my. S poselstvím Tří andělů a se zodpovědností, která je v něm obsažená. Konec toho všeho je dán Dnem, kdy se Král králů a Pán pánů vrátí pro svůj lid, který očekává TOHO, KDO DAL SLIB A SVŮJ SLIB SPLNÍ. (J 14,1-3)
Jsme v sobotní škole a budeme hledat – budeme se ptát – budeme odpovídat – budeme se sdílet. Pro nám danou víru, kterou žijeme, prožíváme a až do konce prožijeme. Protože přicházíme ke Dni, který se stane skutečností, který je naším přáním, jako i přáním našeho Pána (J 17,24). Který byl touhou všech těch, kteří touto blahoslavenou nadějí žili.